Na přelomu osmdesátých a devadesátých let zažívala rocková a metalová hudba svůj vrchol. Desky různých interpretů, leckdy i představitelů extrémních žánrů, se prodávaly v miliónových nákladech a naše hvězdy jezdily v nablýskaných bouracích obklopeni blondýnami s velkými kozami. Jenže žánr se už pomalu vyčerpával. Hair metal, který v té době slavil nebývalé úspěchy, ztrácel pomalu svou frackovitou pointu na plážích moře s řadou vychlastaných drinků a thrash, který byl v té době rozhodně nejpopulárnější metalový žánr, hledal cestu, kudy by se dál mohl vyvíjet, než ztratí svou přirozenost.
Ta volba byla logická. Bylo nutné dát větší důraz na písničku jako takovou a ubrat komplikovaných, leckdy až notně překombinovaných pasáží. Slayer něco podobného, i když velice, velice opatrně zkusili na „Seasons In The Abyss“, a Metallica to na Černé desce dotáhla k dokonalosti. Už volba producenta naznačila mnohé. Zkušený Bob Rock stál za úspěchy mnoha hard rockových a hair metalových kapel. Dokázal vyčistit gothic punkový projev The Cult a z jejich desky „Sonic Temple“ udělat bestseller, k platině dotáhl i debut hair metalových Led Zeppelin Kingdom Come a samozřejmě s jeho pomocí umístili Mötley Crüe své páté album „Dr. Feelgood“ na samotný vrcholek americké hitparády. Už od toho oznámení, že Rock spojil své síly s Metallicou bylo jasné, že tahle kapela půjde mainstreamovější cestou.
To potvrdil i pilotní singl „Enter Sandman“, který vyšel měsíc před emisí celé desky. Skoro až radio friendly skladba ve středním tempu se silným refrénem jako kdyby zahodila veškerou komplikovanost „…And Justice For All“ a soustředila se zejména na zjednodušení stylu a písničkovost. Tenkrát z toho byl okamžitě poprask. Pravověrní thrasheři začali Metallicu zatracovat za zradu ideálů, ovšem armáda nových příznivců narůstala geometrickou řadou. Dvanáctého srpna 1991 pak vyšla celá deska, kterou „Enter Sandman“ otevírá. A hned v ten den se ukázalo, že singl nebyl jen jakousi zbloudilou vlašťovkou. V táboře kapely bylo prostě už všechno jinak.
Dvojka „Sad But True“ sice zahřmí zatěžkanými riffy, ale přece jen je více hardrockovou záležitostí, než thrashovou jízdou ve stylu „Master Of Puppets“. „Holier Than Thou“ zase může upomenout na úplné začátky Metallicy, kdy v ní slyšíte punkovou dravost, ale už mnohem více polidštěnou, než co předváděli Ulrich s Hetfieldem na legendárním demu „Metal Up Your Ass“. Pak je tu samozřejmě „The Unforgiven“. Skladba inspirovaná klasickým, stejnojmenným westernem z roku 1960 s Burtem Lancasterem a Audrey Hepburn se okamžitě zakousla do žebříčků a ne a ne se pustit. Hudebně se jedná o klasickou powerbaladu, která by s trochou fantazie mohla být klidně v repertoáru Poison.
„Wherever I May Roam“ se skvělým orientálním motivem v úvodu skladby zase mnohem více připomíná starou Metallicu, i když thrashová zběsilost už je tatam, ostré Hetfieldovy a Hammettovy riffy z ní dělají jakýsi můstek mezi starou a novou tváří kapely. Refrén je opět hodně zpěvný, až hardrockově nakažlivý. „Don´t Tread On Me“ je trochu tuctovější kousek, který stojí jaksi ve stínu ostatních skladeb desky. I když se skladba v refrénu snaží být až popmetalová, tady to prostě jaksi moc nefunguje.
Naopak „Through The Never“ jede kupředu, poháněná hladovými riffy a nepostrádá ani pořádný kopec energie. A pak je tu samozřejmě „Nothing Else Matters“. Kdo by jí neznal… Nejprofláklejší skladba Metallicy, která původně ani na albu být neměla, ale jako milostnou skladbu pro svou manželku ji Hetfield na poslední chvíli protlačil. Halda příznivců Metallicy tuhle poprockovou baladu nesnáší. Ale ona za to nemůže. Je to vynikající věc, akorát je tak otřískaná, až hanba…
„Of Wolf And Man“ je trochu nenápadná věc, která sice neční, ale rozhodně se nemá za co stydět. Je jen obrazem Metallicy té doby, ale rozhodně ne její stěžejní skladba. Nenápadně působí i „The God That Failed“ , ale v tomto případě by se dalo hovořit jako o utajeném tipu, protože výborná kytara (opět skoro až orientální) a nijak vlezlý, ale zapamatovatelný refrén z ní dělá další skvělou věc desky. Totéž by se dalo říci i o „My Friend Of Misery“, jediném skladatelském vkladu Jasona Newsteda. Tady posluchač může jen zalitovat tvrdých palic Hetfielda a Ulricha, kteří svého basistu od skládání odstavovali. Tahle věc je totiž dalším černým koněm desky. Konec už je typický. „The Struggle Within´“ je možná nejdivočejší kousek celé kolekce, který je dalším mostem mezi Metallicou osmdesátých let a Metallicou dekády následující. Ty bicí na začátku mohou navíc pěkně připomenout „Am I Evil?“
Ať už si každý o Černé desce Metallicy říká, co chce, jasná je věc, že tahle deska byla pro další vývoj metalové hudby naprosto zásadní. Dala jí civilizovanější podobu a přiblížila masám. Ne nadarmo se jí po celém světě prodalo třicet milionů kopií. Metallica se tak spolu s Guns n´Roses (ti v té době vydali rovněž megaúspěšná alba „Use Your Illusion“) stala synonymem té doby a rozhodně nejúspěšnější kapelou. Následné dvouleté turné (leckde právě hráli i s Guns, kdy se obě kapely střídaly na pozici headlinerů, což nadělalo hodně zlé krve) bylo monstrózně úspěšné a z členů kapely se stali milionáři s vlastními jachtami a haciendami v horách. Ale nic to nemění na faktu, že tahle deska byla prostě… grandiózní.
|
