Brzy, velmi brzy téhle kapele zazvonil zvonec. „Neighbourhood Threat“, tedy debut byl už chvilku venku, došlo na několik propagačních koncertů, jenže výsledný efekt se nedostavil. Navíc v kapele začínají stále více propukat hádky, které vedou k rozklížení sestavy, která držela pohromadě pět let, kdy se pětice potloukala po klubech a za pár šupů, které vydělali si společně kupovali chlast a něco k jídlu. Proto ze sestavy mizí kytarista August Worchell a bubeník Stephen Adamo. Na post kytaristy místo Worchella přichází J.J. Bolt, ovšem místo Adama Wright a Stewart angažují Matta Soruma, který rok předtím vystřídal Stevena Adlera u Guns n´Roses a jehož během chvíle čekal celosvětový úspěch s deskami „Use Your Illusion“. Spolu se Sorumem přišel z pistolnických řad také klávesista Dizzy Reed a Johnny Crash se tak rozrostli na šestici.
Nahrávání druhého alba nazvaného „Unfinished Business“ nebylo bez problémů, už jen proto, že je jejich vydavatelská firma tlačila k tomu, aby kapela byla více poplatná době, protože v roce 1991 začaly, jak známo, hudební scénu ovládat seattleské větry. Wright ale trval na svém a album natočil podle stejného mustru, jako „Neighbourhood Threat“. Pochopitelně hned pecka musí být na úvod, a i když „Damnation Alley“ není tak třeskutý otvírák jako „Hey Kid“, svou funkci plní dokonale. Deska se v podstatě dá označit jako logický pokračovatel debutu, i když dojde na několik pasáží, jako třeba v „Renegade“, která těží ze starého blues a těžko si představit, že by takovou věcičku Johnny Crash natočili koncem osmdesátých let.
Možná to byl vliv Reedův a Sorumův, ale celkově „Unfinished Business“ zní více bluesověji než debut. Jsou tu takové věci jako třeba „In The Groove“ nebo závěrečná „No Parole“, kde si kytaristé pohrávají se slide kytarou, čímž navozují pochopitelně silnější bluesovou náladu. Jistě, nechybí tady ani klasické věci, třeba „Rock n´Roll Suicide“ nebo „Monkey See Monkey Do“ se dají hodit do stejného pytle třeba s takovou „Axe To The Wax“ nebo „Thrills Of The Kill“ z debutu, ale většinou jsou skladby méně agresivní než ty, které Johnny Crash dali na „Neighbourhood Threat“.
Ze zpětného pohledu se tahle dvojka jeví jako méně hitová a možná to byl jeden z důvodů, proč vydavatelská firma po poslechu hotového materiálu vystavila desce červenou kartu. Vlasatí chuligáni z Los Angeles v té době byli takřka psanci na útěku a podle firmy by vydání takového materiálu byla komerční sebevražda. Tohle postihlo více kapel, ovšem Johnny Crash a i třeba takovým Vain to doslova zničilo kariéru.
Johnny Crash stejně byli v troskách. Sorum s Reedem nemohli déle setrvat, protože „Use Your Illuison World Tour“ nabralo takových rozměrů, že pokud se někdy rozhodovali pro jednu z těch dvou kapel (k čemuž podle mě nedošlo, protože podle některých pramenů domluva platila pouze pro studiovou práci), museli v té chvíli míst jasno. Poslední hřebíček byl zatlučen ve chvíli, kdy si basista Adam Rodgers, dávno se topící v heroinové závislosti, vpálil do žíly zlatou.
Tady historie této kapely, která se nikdy nestala velkou, ovšem zanechala po sobě dvě velmi slušné desky, končí. Muzikanti se vytratili bůhvíkam a jediným, o kom je v současné době slyšet, je Wright, který se pod jménem Vick Wright začíná dobře prosazovat na literární půdě. „Unfinished Business“ přece jen světlo světa nakonec spatřilo a to v roce 2008, kdy už ovšem Wright o znovusjednocení kapely neměl moc valný zájem.
|
