U německých Coronatus vždy platilo, že si hrají svojí vlastní ligu na svém vlastním písečku a svým způsobem si udržují (i přes poměrně časté personální šachy) své hudebně neměnné status quo. Stačily však tři roky a v nich vydaná dvě alba, díky kterým tohle tvrzení totálně vzalo za své a při kterých se Coronatus svezli na solidní vlně. Nejprve se předloni vyvezli na její vrchol, když osvědčený vzorec dvou sólových zpěvaček inovovali, k tandemu Mareike Makosch a Ada Flechtner se po jednoalbové pauze znovu připojila dřívější členka kapely Carmen Lorch (dříve Schäfer) a z kapely vypadlo jedno z nejzajímavějších alb jejich kariéry. V loňském roce už bylo všechno jinak. Po tradičním zašejkrování se sestavou zůstala ze zpěvaček pouze Carmen, ke které se přidala novicka Anny Maleyes a pánská část ansámblu zůstala stabilní pouze na bubenické sesli (Mats Kurth je jediným, který pamatuje kompletní dějiny Coronatus), když ani předloni naverbovaný klávesák Pinu´u Remus, kterého je na albu slyšet, není uveden jako plnohodnotný člen. A po téhle rošádě nastartovali Coronatus svůj kvalitativní let střemhlav dolů.
Za který může především skutečnost, že ani Matsovi, ani spolupracujícímu autorovi T.S. to tentokrát kdovíjak jiskřivě neskládá, tam, kde by jejich autorská matrice fungovat mohla, jde o značně prokouknuté postupy, ve kterých aby jeden emoce pohledal, stejně tak snaha o „neortodoxní“ přístup v chytání folkového motýla se míjí účinkem, nemluvě o tom, že ta nejsilnější tradiční zbraň Coronatus, totiž proplétání a spolupráce ženských sólových vokálů ztratila na své přesvědčivosti, Carmen a Anna k sobě hlasově až tak úplně nepasují (takové trochu deja vu z „Fabula Magna“).
Úvodní „Schnee & Rosen“ potvrdí, že Coronatus jsou konzervativci, v příjemné melodii a poměrně dynamickém nástupu však vytrvale tahá za uši rodný jazyk kapely a první náznak, že ne vše je in ordnung naznačí jalový a nevýrazný sbor. Hledáte-li moment, který by mohl pozornost ke „Cantus Lucidus“ přitáhnout, je jím živá, zpěvná a melodická klasika „Deborah“, škoda jen pomalé pasáže, ve které se zamýšlené drama nekoná a skladba ztratí švih (podobně nevyužitý potenciál je ve vláčné „Cathy´s Floor). S dramatickým název „No Holy Wars“ přichází překvápko – živé housličky a neobvyklá hrst rozvernosti, která se však postupně utopí v obyčejnosti.
Vrchol trápení pak přichází v neskutečně průhledné, rozmávané a vlezlé (nepochybuju, že na koncertech to bude fungovat) „Freundschaft“.
Líbí se mi nazvučení klasických metalových nástrojů, živá voda v podobě lidových nástrojů je spíš nevyužitým potenciálem do budoucna.
Trojlístek zpěvaček kapela zřejmě neustála lidsky, návrat k duu kapela nezvládla hudebně. I když na tom ne zcela harmonické spojení vokálů krásek u mikrofonu má svojí zásluhu, se současnou kombinací obvyklé konzervativnosti (i přes zjevnou snahu o oživení) a autorské impotence by tuhle desku z průměru nevytáhl ani stohlavý ženský sbor.
|
