Trochu zkušenější posluchač již odtuší, že začátek desky se vždy napálí zostra, aby dostatečně upoutal nabízeným materiálem a vedl lidskou zvědavost dále, ideálně až na konec alba. Co se ovšem děje při poslechu „Messengers“ si netroufám písemně vyjádřit. Nejbližší sousloví nalézám v označení „totální smršť“, protože takový přísun výživných breakdownů a zabijáckých riffů snad žádná corová deska nepamatovala, nepamatuje a troufám si tvrdit, že ani pamatovat nebude. Začátek je napálen neskutečně, jedna riffařina střídá druhou, opět se prostor vyplňuje nosnými vyhrávkami a do toho diriguje Matt Greiner svými sofistikovanými bicími party veškeré rytmické změny, eskalující v nekompromisní breakdowny. Kapela navíc obměnila sestavu - mikrofon okupuje Jake Luhrs a baskytaru Dustin Davidson. Změna stoprocentně k lepšímu, neboť Dustin se významně zapojuje i do skládání muziky a navíc se může pochlubit výborným screamem, kontrastující k projevu Jakea. ABR v „Messengers“ sice zlehka, ale přeci jen dál rozpracovali myšlenku přídavných hodnot ve vokální části; tedy mluvené slovo a vícehlasy. Hlavním artiklem desky je však ostrý instrumentální direkt, který hýbe všemi částmi těla.
Markantní rozdíl oproti debutovému „Thrill Seeker“ je ve zvuku. Ten je najednou řízný, brutální a Greinerova china liská ušní bubínky tak moc, až se stává samostatným nástrojem a v breakdownech vždy dominantním prvkem. Kapela přidala plyn na všech frontách a jak v melodických pasážích, tak v těch tvrdých, předvádí o úroveň záživnější muziku, která sejme nekompromisním zvukem a spoustou na sebe nasekaných řezavých míst. První polovina alba je svým přímým tahem na branku z říše snů a jen z části se opakuje neduh z minulého kousku, a to totiž značná repetitivnost, dostavující se v druhé polovině desky. Minimálně „The Balance“ a „An American Dream“ se v přítomnosti okolních pecek krčí a nemají čím překvapit – jedná se „pouze“ o precizně zahrané písničky s několika tvrdými riffy a breakdowny. Není v nich však taková buldočí síla jako v ostatních a neobsahují ani vysloveně zapamatovatelné melodie. Navíc závěrečná „Redemption“ nesahá minulé apokalyptické „The Seventh Trumpet“ ani po kotníky a jedná se tak o další šrám na jinak excelentním produktu.
„The Truth of a Liar“ zaujme kytarovými melodiemi, hlavním motivem a samozřejmě breakdownem před závěrečnou naechovanou kytarovou vyhrávkou. „Up Against the Ropes“ je pět minut toho nejkrystaličtějšího nášlehu, plného rytmických změn ve vysokém tempu a pěti vraždících breakdownů. Dnes již legendární „Back Burner“ od první sekundy dokazuje, že komunikace mezi relativně klidnou kytarovou vyhrávkou a divokým rytmickým doprovodem v tomto typu hudby nezná lepší variantu. Navíc z interpretace textu slušně mrazí, stejně jako z posledního breakdownu, opatřeného luxusním bass dropem. Vzpomínáte na pocit, kdy se buduje breakdown? To ticho před bouří, to očekávání, že přijde neskutečná jeba, která smete všechno živé kolem? Tak přesně taková půlminuta je v následující „The Blinding Light“. Další již známá „Composure“ je skvělým příkladem umění Matta Greinera a vkusného využití kytarové vyhrávky, která tvoří veškerou atmosféru skladby (zvolnění po breakdownu, závěrečné dvojhlasné kvílení). U „Vital Signs“ se v polovině písně z reproduktorů ozve tak vysoký kytarový tón, až je téměř hraniční k dané hudbě a působí téměř nepatřičně. „The Eleventh Hour“ a „Black Sheep“ jen potvrzují už dříve několikrát napsané – skvěle vymyšlené breakdowny, řezavé riffy, příjemné kytarové vyhrávky a vynikající bicí (navíc se i docela dobře pamatuje text, což rozhodně není obvyklé).
Poslouchat „Messengers“ je jako poslouchat dokonale namazaný stroj, který vás neustále válcuje a na konci vyplivne jako znovuzrozeného. Přesně takový pocit z poslechu se alespoň u mě dostavuje opravdu minimálně a nad těmi výše vytknutými věcmi se může už jen díky tomu zabijáckému zvuku mávnout rukou. Pokud máte chuť na neustálé growly, rytmické změny co chvíli, luxusní breakdowny a přitom melodicky dokonale vymyšlené kytary plné vyhrávek a dvojhlasů, neexistuje lepšího doporučení, než je tato deska.
|
