Tahle recenze se mi nebude psát lehce. Druhé album řeckých ultra melodiků totiž přineslo několik NEJ okamžiků, ovšem důvod, proč si teď tak trochu naříkám, vězí v tom, že ne všechny jsou úplně kladné. Mezi mega pozitiva patří např. obal desky, který se mi zamlouvá tak moc, že jej řadím rovnou na úplnou špici ze všech loňských coverů, které mé oko mělo šanci zhlédnout. Dalším „wow“ okamžikem je úžasné intro a také stavba některých refrénů, které zase můžu označit za jedny z nejchytlavějších vůbec. O to víc tedy bolí největší zápor, který leží fošně „Change Of Time“ v hudebním žaludku jako kocovina po ultra brutální kalbě.
Jde o blbej a pocitově naprosto vykastrovanej zvuk. Kluci si všechno financují sami, to ale v dnešní době nemůže a nesmí být omluvou. Nejen do hospody, ale ani do studia bez peněz nelezte, nebo si to zařiďte aspoň tak, aby za vás někdo cáloval (v případě hospody) nebo, v případě nahrávání desky, svému řemeslu rozuměl a nebyl zase tak drahý (takoví lidé existují, důkazem je bezpočet jiných alb). Takhle je veškerá kvalita znásilněna technickým nedodělkem. Bicí znějí jako automat, kytary jsou ostré asi jako mírně pravotočivá zatáčka, zpěv je oproti tomu zbytečně tlačen do popředí, vše zní neškodně a hlavně uměle jako "hity" na stanici Šlágr. Někoho možná napadne, proč je tedy na konci článku pořád celkem luxusní známka. Je to proto, že ona kvalita je mnohdy tak neurvalá, že dokáže posluchače i přes všechno zvukové protivenství strhnout a slušně pobavit. Ovšem je dobré, ba přímo nutné, aby byl onen posluchač naladěn na vysoce sentimentální powermetalové tóny.
Na své by si tak mohli přijít zejména fandové Tima Tolkkiho, z jehož odkazu ostatně Řekové mohutně čerpali už na svém debutu „Illusion“. Ke cti hudebníků nutno říct, že tohle nikdy nepopírali a vždy to říkali na plnou hubu. Hned v intru "Northern Lights" uslyšíme maximálně tklivé melodie, jež v klávesovém dýchánku gradují k bodu nejvyššímu. Tohle na mě zabírá jako dávka háčka na feťáka. Následný otvírák „Born Once Again“ patří mezi položky s velmi atraktivním refrénem, jemuž sice předchází poněkud divný bridge (což jde částečně na vrub zvuku), na druhou stranu vše vyvrcholí v podmanivých závěrečných vyhrávkách (úplně stejně je na tom osmička "Love Lies"). I další kus v pořadí "Point Of No Return" zaujme jak hlavní částí, tak sólem či melodickým startem. Vítězství v chorusovém mini-boji ale náleží jiné skladbě, kterou už před vámi nedokážu déle skrývat. Pětka „Beauty Queen“ je megasladká žánrová bomba, jejíž korpus tvoří nadýchané spídové tempo a třešničkou na tomhle dortu je dokonale pocukrovaný refrén! Pokaždé, když jej slyším, husí kůže mě nemine. Nádhera.
Nejambicióznější položkou je šestka „Winter Poem“, která se nejprve tváří jako balada, pak ale nastoupí citlivě zakomponovaný dětský sbor (který uslyšíme i v závěrečné písni "Words Left Forgotten"), po němž se přížene další spídová vichřice. Sedmička je instrumentální titulkou. Z ní už ovšem vane Tolkkiho odér tak mohutně, že jej z repráků nevyvětráte nejmíň týden. "Originálněji" je na tom (již zmíněná) šlapavá osmička "Love Lies" s vypiplanými klávesy a dalším lákavě klenutým sólem. K této skladbě (potažmo celému albu) bych se tak rád vracel! Nebýt onoho zatrápeného zvuku. Z osobní zkušenosti vím, že je z toho špatná i samotná kapela (aby také ne) a příště si snad díky tomu kluci dají sakra velký pozor, aby se tohle neopakovalo. Na místě by ale rovněž bylo znovu nahrání dnes hodnocené placky, její nemalá hudební kvalita po tom totiž přímo řve. Jen pro upřesnění, hodnocení by v případě kvalitního soundu bylo nejméně o bod vyšší.
|
