Keldian jsou celkem úkaz, neb je to jedna z mála norských kapel, které nemastí nějakou extrémnější metalovou odnož. Tady jde hlavně o melodie, ovšem ne ledajaké. Dvojice myslitelů, Christer Andresen a Arild Aardalen, disponuje natolik mohutnou autorskou silou, že pouhá dvě alba stačila k tomu, aby se Keldian etablovali jako jedno z nejoriginálnějších a nejzajímavějších uskupení současné (nejen!) powermetalové scény. Očekávání třetí fošny bylo tedy enormní. Jak dopadla?
Nejprve kousek historie. Po druhé desce „Journey Of Souls“ jakoby se po kapele slehla zem. O to větší radostí bylo, když se pánové na počátku roku 2013 ozvali s tím, že jsou připraveni zase nahrávat (několik skladeb už měli v té době hotových), jen je na to potřeba vybrat určitou sumu peněz. Fandové nezklamali a aktuální album tak mohlo vyjít už v říjnu téhož roku. Tvůrci nakonec dali dohromady 13 skladeb, na desku se však rozhodli umístit pouze devět z nich, dle svých slov proto, "aby měla střízlivější stopáž, neb není nutné narvat CD po okraj jen proto, že se tam vejde osmdesát minut hudby, jak to dělají některé jiné spolky". Konečná stopáž je tak ideálních 52 minut.
Výsledkem je však něco malinko odlišného, než na co jsme byli zvyklí z minula. Ne že by šlo o ztrátu hudební integrity a vysoké autorské invence, deska však na několik prvních pár poslechů ne a ne strhnout způsobem, jakým se to povedlo jejím dvěma předchůdcům. Časem si sice některé skladby začaly tzv. sedat, pokud bych však měl shrnout celkové pocity, těch vyloženě pikantních kousků, kterými kapela tak proslula, novinka zkrátka tolik neobsahuje. Punc osobitosti se však naštěstí nevytratil, uslyšíme jej zejména v řadě elektronicko-atmosférických sci-fi zvuků, jež nás spolehlivě přenesou na palubu vesmírné lodi, hledající nové stopy života v nejtemnějších hlubinách vesmíru. Mezi výjimečné přednosti Keldian patří rovněž zpěv Christera Andresena, jehož popové zabarvení ukrývá permanentně pozitivní poselství.
Mezi nejchytlavější skladby můžeme počítat tři položky, z nichž dvě desku „Outbound“ rámují. Otvírák „Burn The Sky“ a zejména závěrečná pecka „F.T.L.“ oplývají přesně tím nábojem, jaký tradiční fanoušek od kapely očekává. Šmrncovní dynamika ve spojení s atraktivně vystavěnými vokálními linkami (sloky v „F.T.L“!) jedou na jasný hitový efekt, který ještě dopuje powermetalová energie, jež
není pravidlem hudebních tónů „keldianských“ a je užita pouze tenkrát, když je to adekvátní pro vizionářskou tvorbu atmosféry. Na druhou stranu na novince uslyšíme na poměry kapely nebývalý počet kytarových sól, takže metalověji laděný fanoušek strádat nebude. Zbývajícím vrcholným kusem je trojka „Never Existed“, jejíž podmanivost je úzce spojená s popovým nadhledem a nenápadným, o to však více efektním techno rytmem.
Na všechny zbylé songy beze zbytku sedne označení „pozoruhodné, ale do vesmíru nevystřelující“ (abychom se drželi tematičnosti kapely). Vždy něco zaujme, někdy však také malinko rozhodí, třeba v případě nijak zvlášť zajímavě vystavěných refrénů („Earthblood“, „The Silfen Paths“). Při prvních posleších alba mně v hlavě létaly myšlenky typu: „propadák“, „průser“, „zklamání“. Bylo to však příčinou obrovských očekávání, ve skutečnosti Norové nezklamali, „pouze“ přinesli standardní počin, který v porovnání s předešlými alby přináší méně jedinečných a originálních „wow“ momentů. To je celé.
|
