Píše se rok 2003 a power metalový svět v těchto letech zažívá pravé žně, tak vyberme jen namátkou pár „drobností“, jež se urodily: Sonata Arctica přináší skvostný opus se jménem "Winterheart´s Guild", Masterplan vydávají eponymní (a pro uši mé nejposlouchatelnější) debut, Španělé Dark Moor rovněž stejnojmennou, „resetovou“ desku a do toho Nightwish pomalu kutí přelomovou desku „Once“, jež světlo světa spatří za rok. Mezi tyto veličiny přispěchali svou troškou do mlýna i neznámí francouzští pohádkáři Fairyland.
Fairyland (dříve Fantasy, Fantasia) založil roku 1998 ve francouzském Nice klávesista a skladatel Phillipe Giordana společně s basákem/bicmanem Willdricem Lievinem. Později se připojil kytarista Anthony Parker (Heavenly) a těsně před natočením tohoto debutu ještě výborná zpěvačka Elisa C. Martin, známá z již zmíněných Dark Moor. Výsledkem jejich snažení je hodinka půvabné, pohádkově zasněné, vysoce melodické a líbivé muziky, stojící na pomezí tehdejších Rhapsody (fantasy tematika, kýčovitě barevný obal, majoritně vysoká tempa bicích, ale převážně na dvojšlapku, či zběsilá, zato melodická kytarová sóla s často neoklasicistním nádechem), dnešních Nightwish (způsob orchestrací jednotlivých skladeb) a soundtrackem z libovolného dílu strategie Heroes Of Might And Magic.
Jejím základem jsou všudypřítomné, hladivé a mazlivé klávesy, které celému dílu dávají silný feeling pompy, obrovské epičnosti, načančanosti a naléhavosti (tedy to, co mnoha dnešním kapelám vyznávajícím podobnou muziku zoufale chybí), navíc s kvalitním, nesynteticky znějícím zvukem, jejichž autor evidentně věděl, jak zní reálný symfonický orchestr. Ruku v ruce s hudební pomocí jdou šikovně vymyšlené kytary, které zde ale plní striktně beglajtovou funkci (nepočítám teď poměrně vysoké množství sól). Na riffy nebo jiný typ vyhrávek, než jakým je drhnutí akordů, s klidem zapomeňte. Nutno ale dodat, že to absolutně ničemu nevadí, tato muzika zkrátka na dominantních kytarách nestojí. O bicích již též byla řeč, tak jen dodám, že zatímco počet úderů na dvojšlapku by hravě překonal výši jmění Billa Gatese, střeďák jen trpělivě odklepává nemilosrdná střední tempa (přestože muzika samotná k tomu svádí více než dolňáka pohled na ženské ponoží, typicky speedová skladba zde není žádná!). Elisa své vokální party zvládá s bravurou a její využití (jež je bohužel u tohoto seskupení i labutí písní) se ukázalo jako vynikající volba. A nezmínit nemůžu ani tuny sborů, provázející většinu vysoce zpěvných refrénů.
Skladby samotné nemá příliš smysl rozebírat, protože si konstantně vysokou kvalitu drží už od úvodních žabích skřeků v přicházející bouři až po cinkání zvonků na konci titulního skvostného eposu (na tomto kousku by se mnoho současných skladatelů mohlo učit, jak udělat skoro jedenáctiminutovou skladbu tak, aby v ní ani femtosekunda nebyla vatou). Kdybych ale přeci jen měl vybrat duo top kompozic, zmínil bych „Doryan The Enlightened“ s výborným smyčcovým úvodem a divočinu „On The Path Of Fury“, při jejímž sólu se mi zastavuje dech doteď.
Celkový zvuk nahrávky je přesně takový, jak by si fanoušek představoval, a i když z technického hlediska není dokonalý (příliš mnoho středů a naopak málo basů), perfektně reflektuje daný hudební žánr. Na začínající kapelu v tehdejší době to je malý zázrak, navíc proto, jak náročná aranžmá si muzikanti vymysleli a zrealizovali.
Zkrátka a dobře, tato deska výborně pasovala do tehdy již narozeného, ale nedospělého melodického metalu s obřím podílem symfonična. Ale na rozdíl od mnoha jiných, za těch dvanáct let, které je na světě, ničím nezestárnula a pořád je to tentýž výborný a svižný symfonický metal, který mě v době svého vydání provázel na cestách do školy. Dnes podobné desky již skoro nevznikají, tak pogratulujme již dávno neexistujícím FAIRYLAND k jejich debutu a pojďme zpět do Osyrhie…
P.S. Na kapelním FB profilu se začalo šuškat cosi malinko o nové desce... Tak uvidíme...
|
