Kariéra Sex Pistols patří k nejpozoruhodnějším úkazům celé rockové historie. Tahle kapela vydala jen jedno jediné regulérní album, fungovala necelé tři roky, ale přesto je jednou z nejslavnějších part všech dob. I po bezmála čtyřiceti letech od vydání desky „Never Mind The Bollocks, Here´s The Sex Pistols“ se deska prodává, bývá citována jako největší klasika a mladí smradi, kterým ještě nerostou ani vousy, pořád nosí tričko se Sidem Viciousem. Sex Pistols jsou prostě úkaz, fenomén…
Paradoxně za vznik Sex Pistols může rozpad New York Dolls. Americké glampunkery měl totiž pod drobnohledem jejich, dnes už zesnulý, manažer Malcolm McLaren. Po neslavném konci Dolls se znechucený McLaren přesídlil ze Států do Anglie, aby realizoval svůj sen a to postavit největší rock n´rollovou kapelu světa. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Do obchůdku s výstředním oblečením „Sex boutique“, patřícího módní návrhářce Vivienne Westwood, tehdejší přítelkyni McLarena, totiž chodil také jistý John Lydon a jednoho dne se tam potkal s kytaristou kapely The Strand Stevem Jonesem.
"Měl zelené vlasy. Myslím, že měl opravdu zajímavou tvář. Líbil se mi jeho vzhled. Měl tričko 'Nesnáším Pink Floyd'. Na Johnovi bylo něco zvláštního, ale když mluvil, byl opravdový kretén,“ vzpomíná Steve Jones na svoje první setkání s Lydonem, který si už v té době říkal Johnny Rotten. Právě heslo ´Nesnáším Pink Floyd´ bylo hnacím motorem, aby Jones Rottena oslovil a vybídl k založení společné kapely. Ta měla být v absolutní opozici právě proti nabubřelým souborům typu Pink Floyd, Queen, Yes nebo Rush, které se utápěly ve čtvrthodinových kompozicích a více než pořádnou rockovou kapelu připomínaly symfonický orchestr.
K Jonesovi a Rottenovi se brzy připojil i Jonesův spoluhráč z The Strand, bubeník Paul Cook a basista Glen Matlock. Vedením těchto čtyř pubescentů s beďary na ksichtě se ujal právě McLaren, který okamžitě odvrhl jejich zamýšlené názvy jako „Le Bomb“, „Subterraneans“, „Teenage Novel“ nebo „Beyond“ a vsadil na úderné Sex Pistols. Pod tímto názvem se McLarenovi svěřenci poprvé představili 6. listopadu 1975 na Saint Martins College, kde jim publikum nedovolilo dohrát ani první skladbu a zuřivým pískotem je vyhnalo z pódia.
Trvalo to přesně rok (vyplněný pokoutnými vystoupeními, kdy kromě hrstky vlastních věcí hráli coververze od The Stooges, Small Faces nebo New York Dolls), než vyšel singl „Anarchy In The U.K.“ a najednou už svět nebyl stejný jako dřív. Vypukla neřízená anarchie a hysterie, do které kapela ještě přilila olej svým vystoupením v pořadu Billa Grundyho Today na televizi Thames Television, kam se Sex Pistols dostavili už notně nacamraní a slovo „prdel“ bylo asi to nejslušnější, které toho večera vypustili z huby. Najednou se stali idoly všech teenagerů nejen v Anglie, ale svou anarchii rozšiřovali i do Spojených států. „Vzpomínám si na léto 1977. Bylo to něco úžasného. Pistole, The Clash a další. Nikdy potom jsem ten magický pocit už necítil,“ vzpomínal po drahných letech na své dospívání kytarista The Offspring Noodles.
Začalo se mluvit o debutové desce, když náhle z kapely zmizel basista Glen Matlock. Kapela tvrdila, že ho vyhodila proto, že měl rád The Beatles, Matlock zase vykládal, že odešel sám, protože se nesnesl s Rottenem. Ať už to bylo, jak chtělo, jisté je, že najednou se objevil nějaký John Simon Ritchie a vehementně se dožadoval místa basisty. Ritchie, brzy překřtěný na Sida Viciouse (podle Rottenova křečka), se skutečně členem kapely stal, i když jeho muzikantské schopnosti byly velmi mizivé. „Vzhled na to měl, ale upřímně, ten kluk na kytaru vůbec neuměl,“ vyprávěl po letech Rotten. Sid, nejmladší z Pistols, se brzy stal maskotem kapely a tím nejviditelnějším členem, což jej vehnalo do náruče prostitutky a feťačky Nancy Spungen, která zoufale toužila ulovit někoho slavného. Věčně sjetý Sid byl snadnou kořistí.
Ale od drbů zpátky k hudbě. Na jaře 1977 se začalo pozvolna točit „Never Mind The Bollocks, Here´s The Sex Pistols“. Jako první se projevila Viciousova nemohoucnost něco kloudného nahrát, takže o drtivou většinu basových partů se musel postarat Jones. Vicious je ke slyšení pouze ve skladbě „Bodies“ a v případě „Anarchy In The U.K.“ kapela použila původní nahrávku s Glenem Matlockem. Ale co. Vicious neuměl hrát, Rotten místy byl tak falešný, až to tahalo za uši, Jonesova sóla jsou místy trochu křivá a ani bicí nejsou žádný extra zázrak. Ale dohromady a v kontextu doby se jedná v případě „Never Mind The Bollock“ o nadčasovou a výjimečně zásadní desku všech dob.
Když pomineme „Anarchy In The U.K.“, je tady další várka nesmrtelných klasik. Už jen úvodní „Holidays In The Sun“ se svým politickým textem byla předělána později hned několika kapelami, z nichž rozhodně nejlépe zní verze od Skid Row. Je tu samozřejmě další singl „God Save The Queen“ (tu pro změnu udělali Anthrax), protimonarchistická hymna se skandovaným závěrem „no future“. Jsou tu i další punkové modlitby v podobě „Problems“, „Pretty Vacant“ nebo závěrečná „EMI“, kterou kapela napsala ještě v době, než s nimi tahle vydavatelská společnost vyrazila dveře, aby si pak nadarmo drbala hlavu, a kde se zpívá „hello EMI, goodbye underground…“. Prostě co kousek, to kus punkové historie.
V době vydání (album vyšlo 27. října 1977) ale všechno tak jednoznačné nebylo. Deska sklidila rozporuplné reakce, od těch nadšených až po ty, které ji štítivě odhazovaly ze stolu. Kapela ale v té době už byla také nejednotná. Čekala je šňůra propagačních koncertů a atmosféra začínala houstnout. O Vánocích 1977 naposledy Sex Pistols vystoupili v Británii, aby zamířili do Ameriky, což se ukázalo jako jejich labutí píseň. Už od začátku bylo všechno špatně. První čtyři koncerty museli být kvůli Rottenově chřipce zrušeny, a Sid se stával čím dál nezvladatelnější, protože heroinovou závislost už dávno měl mimo jakoukoliv kontrolu. Na pódiu prakticky nehrál, spíš jen nadával nebo se rval s publikem. Všechno pak 14. ledna 1978 doklopýtalo do Winterlandu v San Franciscu, kde předskakovala místní kapela Negative Trend. Atmosféra se ten den dala krájet. Znechucený Rotten se s Jonesem a Cookem prakticky vůbec nebavil a nahlas se dotazoval, „proč se musí stále vláčet s tím debilem Sidem“. Když koncert skončil, nasedli Cook s Jonesem do letadla a odletěli i s McLarenem do Ria. Rottena nechali trčet v Americe. Absolutně bez peněz. A to byl definitivní konec.
Jones s Cookem spolu hráli dál a pod názvem The Professionals vydali dvě velice dobrá alba, ovšem ani ony, ani skvělé věci typu „Mods, Skins And Punks“ nestačily a kapela se brzy rozpadla. Rotten se pod svým občanským jménem John Lydon vydal na kariéru pod značkou Public Image Ltd., kde se už skoro distancoval od punku a tvořil jakousi směsici alternativního rocku a taneční hudby. Krátkodechou kariéru chtěl postavit i Sid Vicious. Dokonce nahrál desku „Sid Sings“ (za dva dny, na konci září 1978) se kterou mu pomohli členové New York Dolls Arthur Kane a Jerry Nolan. Jeho život už tehdy nabral sebezničující obrátky. Kvůli obřím dávkám heroinu byl celý bez sebe a když byla 12. října v jejich společném apartmá nelazena ubodaná jeho přítelkyně Nancy Spungen, Vicious její smrt nedokázal nijak vysvětlit. Policie jej brzy obvinila z vraždy a tak „princ punku“ putoval do chládku. Tam si dlouho nepobyl a na soud měl čekat na svobodě. K tomu ale nikdy nedošlo. 1. února 1979 mu jeho matka Anne Beverly přinesla další dávku heroinu. Jeho poslední. Sidovo vychládající tělo bylo nalezeno od den později.
Sex Pistols se v příštích letech dali několikrát dohromady, aby odehráli pár koncertních šňůr. Jenže už to nikdy nebylo jako v těch letech 1976 a 1977. Ovšem i když jejich pozdější koncerty podle návštěvníků stály za starou belu, nikdo jim nikdy neupře, že stvořili jedno z nejzásadnějších alb rockové historie.
|
