„Time´s Makin´ Changes“, zpívala kdysi v roce 1986 na svém debutu „Mechanical Resonance“ americká hard rocková jistota Tesla. Čas skutečně dělá změny a ty se tentokráte dotkly i Hardcore Superstar. Ne, že by se jednalo o úplnou změnu stylu, ale v případě desky „HCSS“ jde o přehození výhybky, což Hardcore Superstar umí, protože něco podobného nám už ukázali i v minulosti, vlastně hned na samém počátku své kariéry.
Tu odstartovala třeskutě garage rock n´rollová jízda „Bad Sneakers And A Piňa Colada“, ale hned na dalším albu „Thank You“ přišla kapela s materiálem, který místy koketoval až s alternativním rockem. Trojka „No Regrets“ byla zase načichlá neopunkem a vy jste hned nevěděli, co si o této kapele máte myslet. Stylově se Hardcore Superstar vyprofilovali až s bezejmennou deskou z roku 2005, od té doby sice mírně zahustili v případě alb „Dreamin´ In A Casket“ a „Beg For It“, ale se „Split Your Lip“ a „C´mon Take On Me“ se už do jejich tvorby začala vkrádat trochu rutina a na mysl přicházela slova o jakémsi opakování stejného vzorce. O tom nemůže být v případě novinky řeč.
Ono, novinky… Jak kapela sama přiznala, nové skladby mají kořeny v roce 1994, v době, kdy samotní Hardcore Superstar ještě ani neexistovali, ale jejich členové už určité aktivity měli a právě v té době vzniklo jakési demo, které se po více než dvaceti letech stalo prazákladem novinky. Pochopitelně se nejedná o nějaký remaster starých věcí, ale jen o použité nápady, které byly implantovány do nových skladeb. Možná proto zní novinka „HCSS" odlišně než jiné desky této kapely, možná se jedná o nastoupení na novou cestu.
Ale hezky popořádku. Otvírák „Don´t Mean Shit“ ještě nic nenaznačuje, protože se jedná o klasické Hardcore Superstar, tak jak je známe z předchozích alb. Ostrý kytarový riff, štěkavý zpěv Joakima Berga, výrazný refrén, zahuštěný práskavou kytarou. Ještě „Party ´Til I´m Gone“ jede ve starých kolejích, ovšem první růžky experimentů začne kapela vystrkovat ve vynikající „The Cemetery“, když po hororovém intru a následném riffu se Hardcore Superstar začnou pohybovat v hájemství, kde se nejlépe cítili The Clash v období desky „London Calling“ nebo Hanoi Rocks v dobách svého debutu „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“.
K rock n´rollu se vrací ještě stadiónová „Off With Their Heads“, jenže pak se začínají dít věci. „Fly“ zní, jako kdyby spolu jamovali zhulení Pink Floyd a totálně zmaštění Aerosmith a dohled jim nad tím dělal někdo z HIM. Zpočátku tahle (více než sedmiminutová!) věc způsobí šok, ovšem postupem času se stává stále více poslouchatelnou a ve výsledku z ní je dobrá skladba. Ovšem taková, jakou byste od Hardcore Superstar nečekali. A není na desce jediná. Spíše působí jako startovací výstřel k dalším experimentům. „The Ocean" jako kdyby se vracela k alternativnějšímu rocku alba „Thank You“ a „Touch The Sky“ zase překvapí tanečním rytmem ve stylu postpunkových kapel osmdesátých let. „Growing Old“
a pilotní singl „Glue“ se sice vracejí ke starém osvědčenému stylu kapely, ale nějak už nejsou tak rvavé, jak by se dalo čekat, už trochu dochází energie a finiš v podobě „Messed Up For Sure“ zase starý náboj kapely ředí psychedelickými vyhrávkami.
„HCSS“ rozhodně není špatná deska. Jen je jiná a nečekaná. Posluchač si na ni musí zvyknout. Otázka je, jak moc se na výsledném vyznění podílel producent Joe Barresi, který je známý svou spolupráci s Nine Inch Nails, The Kyuss (jejich vliv na novince slyšet je), Queens Of The Stone Age nebo Tool. A co dál? Stane se z Hardcore Superstar alternativní psychedelická kapela, nebo je tohle jen výjimečný experiment? Uvidíme…
|
