Současná situace u Guns n´Roses tak trochu připomíná tu z devadesátých let, kdy se kapela vrátila totálně vycucnuta z masakrózního turné „Use Your Illusion World Tour“ a všichni členové se jak hladoví vlčáci vrhli na své sólové projekty. Tehdy to jejich principál Axl Rose nesl velice nelibým způsobem a se všemi do jednoho (kromě věčného parťáka Dizzyho Reeda) se rozhádal. Postupně o post v Guns přišli Gilby Clarke, Slash, Matt Sorum i Duff McKagan. V současnosti se situace jeví obdobně. Guns n´Roses mají samozřejmě novou sestavu (pochopitelně kromě Reeda), ovšem po skončení „Chinese Democracy World Tour“ začínají muzikanti rozjíždět své boční projekty, zatímco zrzavý protiva sedí doma ve své vile v Malibu.
Tak jen počítejme. Hlavní kytarista DJ Ashba se věnuje projektu Sixx: A.M., který má s basistou Nikkim Sixxem a který se po rozpadu Mötley Crüe na konci letošního roku stane rozhodně kapelou bezmála na plný úvazek. Druhý kytarista Richard Fortus rozjel se svým kolegou Dizzym Reedem kapelu The Dead Daisies, která v současnosti dostala lukrativní místo na turné s Kiss. Fortus rovněž působí i v projektu The Compulsions (s dalším členem GN´R, bubeníkem Frankem Ferrerem), který vzývá starý newyorský punk/rock n´roll. Basista Tommy Stinson se již Axlovi postavil natolik, že si klidně odjel na turné s jinou kapelou a na koncertech jej musel zastoupit Duff McKagan (koneckonců o náhradě Stinsona právě McKaganem se v posledních letech hovořilo čím dál silněji). A pak je tu kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal.
Ten postavil nový projekt Art Of Anarchy s basistou Disturbed Johnem Moyerem (kam angažovali i bývalého zpěváka Stone Temple Pilots a Velvet Revolver Scotta Weilanda, který ovšem záhy z kapely vylétl a vše označil za podvod), s nímž by měl v létě vydávat debutovou desku. Ovšem ještě předtím si odskočil k sólové dráze, kterou kvůli angažmá v Guns n´Roses přerušil v roce 2008. Po sedmi letech tak Thalovi vychází deváté (pokud nepočítáme akustické EP „Barefoot“) studiové album „Little Brother Is Watching“.
Bumblefoota jsem jako kytaristu poprvé slyšel v červnu 2006 na pražském koncertě Guns n´Roses. Tehdy mě ze všech kytaristů (samozřejmě s výjimkou hostujícího Izzyho Stradlina) zaujal nejvíce. Jeho interpretace Slashových sól, na rozdíl od přeceňovaného Robina Fincka, byla takřka bezchybná a ukázal se i jako hbitý improvizátor, který hýří vlastními nápady a nestojí ve Slashově stínu. Jeho pozice ale s příchodem Dj Ashby začala u Pistolí a Růží blednout, ovšem nic to nemění na tom, že Bumblefoot je výtečný kytarista.
Není ale písničkář. Sice srovnávání s tvorbou dalšího někdejšího Slashova nástupce u Gánů, experimentálního šílence Bucketheada, je trochu mimo mísu, ale přece jen se mu místy při poslechu „Little Brother Is Watching“ neubráníte. Bumblefoot je totiž všechno jiné, než přímý rock n´rollový kytarista typu Izzyho Stradlina. Přestože na nové desce dokáže do toho pořádně říznout od podlahy jako v případě úvodní „Clots“ nebo závěrečné a suverénně nejlepší „Never Again“ a vystačí si s pár akordy, těžiště jeho tvorby leží někde docela jinde.
Bumblefoot má totiž rád progresivní přístup, vyhrává si s titěrnými melodiemi a občas zachází hodně hluboko do alternativního lesa. Jenže jako skladatel na „Little Brothes Is Watching“ zdaleka tak silný není. Když pomineme zmíněné dvě věci, nepodařilo se mu dát dohromady skutečně zapamatovatelnou skladbu, o nějakém potenciálním hitu nemůže být ani řeč. Ovšem zajímavostí zůstávají dvě skladby – „Argentina“ a „Don´t Who To Pray To Anymore“. Podle důvěryhodných zdrojů byly obě připravovány pro nové album Guns n´Roses. Nakonec skončily tady. Nabízí se otázka proč?
Ani jedna z nich není špatná, ovšem o výjimečné kousky se rovněž nejedná („Argentina“ svou náladou může připomenout „Madagascar“ z „Chinese Democracy“). Že by je Rose hodil Bumblefootovi na hlavu a ten je uraženě představil světu, jako ty, co už měly být gunnerské? Hmm, kdo ví…
Abych pravdu řekl, až na pár skutečně záchytných bodů (kam bych se zavřenýma očima zařadil i zmíněnou „Argentinu“) ovšem Bumblefootova sólovka vcelku nudí. Když si k tomu vzpomenu i na příšernou „Cuterebra“, která zní jako paskvil mezi groteskou a hororem, utvrzuje mě to ve faktu, že vyjma Izzyho Stradlina, ležel vždy ten skladatelský potenciál v Guns n´Roses jen na frontmanovi a nikoliv na hráčích na kytarovém postu.
|
