Je škoda, když člověk přichází s chválou tak trochu s křížkem po funuse. Ale třeba nebude nedávno avizovaný odchod křiklouna Mr. Psycha (byť jeho svérázný vokál je jedním z velmi výrazných poznávacích znamení) z řad jihočeských Eleament zároveň poslední zprávou z tábora téhle nadějné kapely, o jejímž potenciálu dobře vypovídají předchozí či souběžná působiště jejích členů (Mater Monstifera, Agony, Ig-Elit…), a o jejíchž ambicích a odvaze hodně vypovídá debutové album „K.T.A.“, které je praktickou ukázkou toho, jak může být hudební škatulkování ošidné, ba přímo zbytečné.
Označení „electronica-metal“, které sama kapela užívá, sice pochopitelně vychází z reálného základu, samplů a mašinek na desce zazní pořádná hromada, ale přidejte k tomu třeba thrashovou agresivitu a nasazení, blackově ubzučenou kytaru, disko vsuvky, až nečekaně přístupné a chytlavé melodie (a to nemám na mysli pouze finální diskotékovou výpůjčku, navlečenou do řádně novodobého kabátu), parádní kontrast mezi uskřípaně jedovatým a permanentně přetlakovaným projevem Mr. Psycha a až andělsky průzračným hlasem hostující zpěvačky. Nejlepší na téhle moderně je to, že je kompaktní a funguje naprosto přirozeně bez zádrhelů.
Ke cti Eleament je nutno připočíst i to, že dokáží excelentně využít veškeré možnosti, které jim jejich chameleonství nabízí, dokáží vymačkat potřebné napětí z veškerých kontrastů, které jejich tvorba přináší - coby nejlepší ukázka může fungovat přechod z popově dusající sladké idylky do drtivé jedovatosti a následné emotivní obnaženosti v titulní skladbě „Kill The Angels“, jejíž znervózňující intenzitu trvale posilují samply, i následné drobné zklidňující zjemnění ve volnější pasáži této skladby. Eleament jsou i dokonalým příkladem toho, že angličtina není všemocná. Když totiž dají přednost domorodštině v „In The Name Of The Cross“ (jasně, může za to i fakt, že Eleament umí s češtinou zacházet, takže text má hlavu, patu i myšlenku), která nabídne dokonalý prostor pro třaskavý kontrast mezi oběma vokalisty i vzdušnou melodii, která díky „okolní“ intenzitě a tlaku vynikne o to víc, je o největší pecce desky rozhodnuto.
A vezmeme-li v úvahu, že třetinu alba tvoří skladby, využité již na čtyři roky starém EP „Kill Me Twice“, které bych (vyjma titulky) hodil až na dno (který však pro řadu konkurentů může být stropem) kvalitativní stupnice Eleament, lze konstatovat, že i vývoj téhle kapely míří tím správným směrem. Vždyť i výpůjčka „One Way Ticket (To The Blues)“ od Neila Sedaky, potažmo BoneyM, je svéráznou srážkou živočišné moderny se zachovaným duchem původně až naivního originálu.
Kontroverzní nahrávka? Možná z pohledu toho, že Eleament naprosto stírají hrany mezi škatulkami a tudíž ortodoxním milovníkům jasně vymezených mantinelů můžou docela zatřást s pevnými body ve vesmíru. Tak snad se podaří zůstavším členům Eleament najít za Mr. Psycha adekvátní náhradu, který by zachoval kapele takhle šťavnatý ksicht.
|
