Druhá deska pankáčů, říkajících si Veteráni příští války je určena výhradně pro pravověrné uctívače staroškolského punk rocku. Nemám tušení, jestli tomu bylo stejně i na debutovém, čtyři roky starém albu „Jeden z nás“, ale soudě dle naprosto nulového rozdílu mezi loňským albem „Zase na dně“a EP „Vzpoura“ z roku 2012, přilípnutému jako přídavek k této desce, je vývoj či stylový posun u téhle kapely zjevně pojmem, vyškrtnutým ze slovníku.
Rychlé, tvrdé, přímočaré, krátké šlehy s nezbytnou esencí k pogu strhujících jednoduchých melodií, sehrané jen v tom nejzákladnějším nástrojovém obsazení a sociálně-kritické vyřvávací texty. Nebo taky jednotvárný, nenápaditý a už od třetí, čtvrté písně strašně průhledný nářez, který příliš brzy odradí od toho, aby se člověk zavěsil do sledování, jestli náhodou alespoň v těch textech nebude nějaké zásadnější poselství. Záleží jen na úhlu pohledu. Bodem plus (alespoň v mých uších) je jakási lehká spřízněnost (inu, stará škola punk rocku) s přitažlivostí SPS, jenže u nich tenhle recept spolehlivě fungoval již asi tak čtvrtstoletí zpátky, kdy doba byla poněkud příznivější a jejich texty buď zábavnější anebo aspoň kousavější.
V hlavě mají šanci uvíznout tři kousky. Díky tématu (a autentické předmluvě) lehce naivní „Defenestrace“, díky jednoznačnému vyklouznutí ze schematičnosti zásluhou trochu za uši tahající angličtiny, příjemně zvonivé akustické kytary i vesele zpěvného uvolnění (ta punková svižnost však zůstává) v závěrečné „Lži“. V podstatě dobrá kulisovka pro bezstarostnou kalbu. Větší význam (nezapomeňme na ty ortodoxní, kterým by mohla přece jen dát o něco víc) bych v „Zase na dně“ nehledal.
|
