Všechno jednou končí, konstatovala na profilu kapely kunštátské rock-metalové kapely Silent Hill na konci roku 2013 jejich zpěvačka Iveta Míčková, krátce poté, co kytarista František Míček ohlásil, že se rozhodl jít jiným hudebním směrem v kapele Infinity. A zjevně nebyl v Silent Hill jediný, kterého to táhlo do tvrdších vod, protože současná sestava Infinity je tvořena výhradně z bývalých členů Silent Hill a finální přestavbu tak odskákala vlastně jen zmíněná zpěvandule.
Z hlediska stylového zařazení Infinity není minulost členů kapely kdovíjak podstatná, protože nějaké vzájemné vazby k Silent Hill je dost těžké pohledat. Zatímco v předchozím působišti bylo vše poměrně jasně nalajnované, Infinity jsou jakýmisi hudebními chameleony, kteří se snaží v moderním duchu na sebe naroubovat různé hudební šlahouny (autooznačení metal-electronica mi, v porovnání třeba s kolegy Eleament, připadá poměrně nepřesné, byť samozřejmě na – pro celkové dění nepříliš zásadních – studené samplované vsuvky dojde) a díky tomu znít neotřele. Tento záměr vychází, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že přes nespornou chytlavost některých silných momentů tenhle pestrý chameleon má poněkud narušený barvocit.
Základními dvěma elementy, které u Infinity občas ladí a občas spolu pekelně zápasí, je na jedné straně splavnost melodických refrénů a na straně druhé (nechci přímo použít pojem coreová, ale zhruba tímto směrem natočená) uřvanost a uštěkanost. Dokážu si docela dobře představit, že pokud by kluci upřednostnili melodickou složku, šlapali by na paty jihočeským Blamage, refrénové melodické skluzavky či nenáročně chytlavé a dějové chutné sloky fungují víc než spolehlivě, bohužel přesně do okamžiku vnuceného (a třeba jen kraťounkého) brzdícího zdrsnění. Jako nejlepší příklad poslouží úvodní „Svět na mě padá“. Následující „Fajnovej život“ dokazuje, že pokud se ta natlakovanost drží melodické linky a nesnaží se o nějakou kličku či vykopnutí z rytmu, může být velice funkčním kořením. Do opačného gardu se pak Infinity postaví s dalším kouskem – „Korupce“ sází vyloženě na uštěkanost s pseudorapem ve slokách, sekané riffy a skandovatelný důraz, ve kterém pak ta refrénová melodická vlnka působí až úlevně. Pokud by takovéto přehazování skladeb skončilo výhradně u dvou hromádek, asi by se s tím dalo srovnat. Infinity však nabídnou i jakousi neskutečně utahanou polohu (samozřejmě pokříženou s výše uvedenými klady a zápory), při které snaha o emoce („Stejně se tam sejdem“), či brouzdání ke sladké popině („Nekonečno“, jehož nepřirozeně protahovaný refrén těžce tahá za uši) zní docela beznadějně.
Celkem konzistentní hybrid, ve kterém jsou jednotlivé složky na sebe napasovány občas za jakoukoliv cenu. Možná to příznivci moderny uvidí trochu jinak, já jsem přesvědčen o tom, že by Infinity prospěl trochu jasnější směr i krocení snahy o žánrovou neomezenost. Jenže to by asi kluci klidně mohli zůstat pod vlaječkou Silent Hill.
|
