Původně se Olle Wallenius a Henrik Björkgård dali dohromady s myšlenkou coby duo přehrávat covery hudebních kolegů. Jenže proč přežvýkávat po jiných to, co si můžu udělat sám? A tak dali dohromady partu, se kterou (byť z jedné třetiny už pozměněnou) aktuálně přišli se svým druhým albem „Demons Los Divas“. Na kterém dle vlastních slov předkládají gotický rock, ochucený atmosférou HIM, arogancí Billyho Idola a i komplexností Muse. K tomuto tvrzení bych si dovolil přihodit i hrst působivosti milosrdných sestřiček, trochu jedovatosti The 69 Eyes, nějaký sluneční paprsek oproti obvyklé gotické potemnělosti (byť té je pochopitelně na desce pořádná dávka) a trošku osvěžující šantánové teatrálnosti. A vzhledem k tomu, že Velvet Six jsou dostatečně sebevědomí a přesvědčiví, a k tomu mají i řadu dobrých nápadů, je jasné, že se závěrečný rezultát bude pohybovat ve vyšších patrech bodové stupnice.
Nejpůsobivější jsou Velvet Six tam, kde se tělo na tělo vinou k milosrdným sestřičkám. Podobně chytlavá melodika, záplava atmosférických kláves, zdůrazněných přibroušenými kytarami, důrazná houpavá rytmika a silná atmosféra. Tomu, aby člověk nemluvil hned o stopování této gotické legendy, brání především fakt, že Olle má nasládlejší a popíkovější hlas než Andrew Eldritch (byť do toho umí i solidně říznout či nabídnout rozjitřené emoce, přece jen se bratří spíš s HIM) a i díky tomu je hudba Velvet Six lehce prosvětlenější. Ale zkuste třeba titulní song „Demons Los Divas“, jehož riff chytne za uši, plíživý, lehce přes mašinky prohnaný hlas začne jitřit náladu, taneční rytmika udržuje vytrvalé napětí, na refrénové sborové skluzavce přijde působivá kombinace uvolnění i vyhrocených emocí a finální plouživý ocásek příjemně pohladí, či hrubou romantikou provoněný klávesový motiv v „Back To Back“, jehož poklidnou pohodu dokáží Velvet Six parádně emotivně rozbouřit. To, že první polovina alba je silnější a barevnější (v té druhé už jsou karty ložené a atmosféra ne tak vyhrocená, Velvet Six už ničím nepřekvapí, což však neznamená, že by deska šla kvalitativně kdovíjak dolů, atmosférická hravost a písničkářský um kluky neopouští a třeba ženský zpěv v houpavé „Blood Rain“ je velice osvěžující) dokazuje až popově slaďounká (pomiňme kytary) „Lightkeeper“ a především pak její absolutní kontrast, neortodoxní, zhrublá a lehce ulítlá „Something Evil“, s kabaretním halekáním, Atari vsuvkou a provokativními klávesami.
Démoni prý obklopují náš každodenní život, tvrdí ve svých textech o smrti, okultismu a právě těchto bytostech Velvet Six. Jsou dostatečně přesvědčiví a emotivní na to, aby jim to člověk uvěřil, dostatečně šikovní na to, aby na sebe přitáhli pozornost a dostatečně nápadití, aby si jí dokázali udržet. Proč přežvýkávat po jiných to, co si můžu (byť pochopitelně některé inspirace jsou neoddiskutovatelné) velmi kvalitně spáchat sám? Olle a Henriku, dobře jste udělali!
|
