Na hudebním škatulkování je krásné to, že řeknete-li například gotika, jednomu v hlavě naskočí obraz bohatých klávesových aranží, nadýchaných melodií, něco té bombastiky, a důrazu kladeného na vysoké ženské vokály, koketující s operou. Druhému se pak v duchu rozezní melancholická atmosférická muzika podle not milosrdných sestřiček. Italští Silentlie, do jejichž debutového alba ta gotika prosakuje, i přes to, že u jejich mikrofonu stojí žena (zapomeňte však na tradiční model goticky křehké divy), mají blíž právě k posmutnělosti a potemnělosti Sestřiček (s melodickým šlahounkem To Die For), do které nechávají proniknout hrubou a syrovou podstatu metalu stejně tak, jako hrst moderny v podobě výrazných kláves.
Na své prvotině „Layers Of Nothing“, kterou kapela otevírá druhou desetiletku svojí existence, nabízejí Silentlie desítku skladeb, které v celkovém součtu fungují jako takový (tady více, tady méně) ne zcela opracovaný klenot. V momentě, kdy kapela dokáže pracovat s atmosférou (děje se tak především v první polovině alba), jsou její nijak složité melodie a motivy hodně působivé, nízko položené hlasivky Giorgie Sacco Taz v sobě mají pořádnou dávku smyslnosti a dokáží-li Silentlie napětí ve skladbách i dostatečně vystupňovat, je z toho solidní drama. Jako nejlepší ukázka zabírá hned úvodní živá „Unbreakable“, která má švih i dynamiku, sluší jí i přibroušený zpěv (když začne Giorgia tlačit na pilu v některých následujících skladbách, zní to poměrně násilně a nepřirozeně) a lehce znervózňující problublávající klávesy. Hlavním magnetem téhle skladby je fakt, že se v ní daří úspěšně skloubit melodiku, atmosféru i vyvrcholení.
Ta zmíněná neopracovanost pak spočívá v tom, že se Silentlie v následujících písních převážně zaměřují (střídavě) na jednu až dvě zmíněné položky a ta třetí schází. Nejmarkantnější je to asi v provokativní těžkopádné „Slave“, která trochu tápe v monotónnosti, přitom její hutný metalový základ má v sobě pořádnou sílu.
Z druhé poloviny alba, kde Silentlie už trochu dochází dech, jako by někde ve vzduchu visel pokyn „nepouštět se do větších vyhrocenějších akcí“, je největším tahákem příjemně houpavá „We Are Wolves“, která je zároveň nejkřiklavějším příkladem nálepky „nedobroušené“ – jen si představte u téhle skladby bohatší aranžmá, víc emocí, agresivnější nasazení… a tanečním motivem prosvětlená „The Worst Enemy“, ze které trochu vykukuje lehkost dávno uvadlé Calathey. Kam až při absenci atmosféry lze zajít, pak lze ochutnat v utahaně ležérní „Change“ (především v její první půlce z toho kouká až nezájem) a přidáte-li k tomu ještě lehce zašpiněný zvuk (možná úmysl, který ale příliš neprospívá), nelze jinak, než konstatovat, že Silentlie na to sice vůbec nejdou špatně, jen budou potřebovat ještě nejméně jeden pokus na to, aby dotáhli do úplného konce svojí fúzi heavymetalu, gotického rocku a moderny. Sílu na to mají.
|
