Když před dvěma lety debutovali italští Eternal Silence s albem „Raw Poetry“, pochvaloval jsem si, že tenhle atak na přední pozice symfogotické scény není vůbec marný, jen by to chtělo větší hrst osobitosti, nějaký šlahounek jedinečnosti a hit. Budeme-li počítat plusy a mínusy, které Eternal Silence na své cestě od prvotiny k novince „Chasing Chimera“ nasbírali, musíme na jedné straně začít přibráním Davida Rigamonteho coby druhého kytaristy, na straně druhé odchodem klávesáka Mattea Rostirolly. Tato druhá změna je však (navzdory faktu, že klávesy jsou pro Věčné Ticháče životní nezbytností) jen kosmetická, neb důležitých černobílých klapek – byť se k jejich obsluze nikdo ze stálých členů kapely nehlásí – je na desce pořád mohutná záplava.
Osobitost a jedinečnost. Pokud bylo na debutu poměrně snadné najít inspirace u leaderů scény, ne že by jich „Chasing Chimera“ byla úplně prostá (přece jen se pohybujeme na území, kde objevit dosud neprobádané území je věc takřka nemožná), ale rozhodně není kdovíjak okatá. Eternal Silence staví na velice chytlavých harmoniích, ve kterých lehce nabroušené (o něco víc než na debutu) kytary hrají roli dramatického prvku a chytlavostí nasycené klávesy dodávají nahrávce lehkost, vzdušnost i atmosféru. Melodie jsou velice přístupné, refrény zapamatovatelné a co mi je na „Chasing Chimera“ ohromně sympatické, je fakt, že Eternal Silence vůbec nemají zapotřebí (a je jedno, jestli je to nedostatkem financí anebo hudebním cítěním) oslňovat mohutnou bombastičností, vystačí si s daleko skromnějším přístupem, a přesto do nejsilnějších momentů dokáží natlakovat účelně dávkovanou porci majestátnosti. Jedničku si zaslouží i velice pestrá a dynamická rytmika, bicí nejsou jen pouhou podporou ostatního dění, ale živým a aktivním organismem, který na sebe leckdy dokáže zaslouženě strhnout pozornost. A to vše korunuje zpěvandule Marika Vanni, která se svým – v nižších polohách sytým, ve výškách jistým – příjemným a svěžím hlasem zlehka poletuje ve šťavnatých melodiích. Její sparring partner, kytarista Alberto Cassina, který se se svým vokálem taky občas přihlásí o slovo, má hlas podobně laděný, takže nedochází k žádným oživujícím kontrastům, ale duetové proplétání má i tak dostatek šťávy. Takže za mě v kategorii osobitost pokrok v mezích zákona. A co je velmi podstatné, oproti předchozímu albu působí „Chasing Chimera“ propracovaněji a přitom velice konzistentně a soudržně.
Hit. I tady Eternal Silence lehce přizbrojili. Kde si vystačí s vlastními silami, na hitovou kategorii aspiruje především úvodní zpěvná a uvolněná „Dreambook“ či „Unbreakable Will“, lehce se otírající o bombastiku, těžící z rozverného klávesového motivu, pestrých bicích, náladotvorných změn, síly kooperujících vokálů i vystupňování nálady prostřednictvím kytarového sóla. A když přidá hrst kontrastu svým lehce jedovatým hlasem hostující Daniele Scavoni (Spellblast) v „Hell On Earth“, to je teprve posvícení. Pomalý rozjímavý úvod (vůbec nekorespondující s názvem skladby), tryskající do hutné nálady a těžkopádnějšího tempa, silná gradace až do zpěvného melodického refrénu, silné sborové nápěvy, další závan bombastiky a výpravného dramatu a potenciální hit je na světě.
Nasládlý, svižný, zpěvně optimistický metal plný melodických výkrutů, děje, dramatu i romantiky. Jednoduše řečeno, Eternal Silence udělali krok dopředu a „Chasing Chimera“ se moc dobře poslouchá.
|
