Nechci malovat čerta na zeď, ale zřejmě by musela propuknout třetí světová, aby August Burns Red nevydali každé dva roky novou desku. Pravidelnosti se tahle pětice z Pennsylvánie nevyhnula ani letos a tak po výborném experimentu nazvaném "Rescue & Restore" přišla s albem "Found in Far Away Places". Zrod této placky přitom doprovázela změna labelu na Fearless Records a pravověrní fandové začali mohutně spamovat kapelní facebook s výkřiky typu „zaprodali jste se“, „už nebudete dělat tu stejnou hudbu“ apod. Těchto výroků si samozřejmě kapela všimla a nenechala nic náhodě. Vypustila do světa dva singly – „The Wake“ a „Identity“, přičemž oba dva splnily vysoká očekávání. ABR se představili ve výborné formě a tak nezbývalo nic jiného, než se pořádně těšit na výsledný produkt.
Už od alba „Constellations“ se kapela snažila experimentovat v rámci svého žánru a posouvat hranice daleko za metalcorový kopec. To se jí podařilo i zde, byť ne v tak luxusním balení jako minule. Začátek je však napálený solidně a „The Wake“ nabudí přímo ukázkově. První husí kůže naskakuje u kytarového běhu a nasekaného podkladu v songu „Martyr“ a vysoký standard si kapela drží i u již zmíněného singlu „Identity“ s mezihrou ponořenou do surf rocku. V pořadí čtvrtá „Separating the Seas“ zase nabízí vsuvku jako vystřiženou z notového zápisu Hanse Zimmera, kde prim hrají vygradované houslové party a před očima se rázem mihne pitvořící se Johnny Depp jakožto Jack Sparrow nebo filmový Sherlock s tváří Roberta Downeyho Jr. „Ghosts“ zase naopak sází na změnu atmosféry a vhodně zapracovává hosta v podobě Jeremyho McKinnona z A Day to Remember. Dosud se album skvěle poslouchá a nad netradičními nápady musí nejeden posluchač uznale pokyvovat hlavou.
Problém přichází s šestou písní „Majoring in the Minors“. Chápu aluzi na durovou a mollovou stupnici, ale nabízenou country mezihru již nejsem schopen akceptovat. Další v pořadí „Everlasing Ending“ a „Broken Promises“ mají výborná místa a nápady, ale jako celek nejsou tak silné kvůli nepřiměřené stopáži. Vše naštěstí zachraňuje tandem „Blackwood“ a „Twenty-One Grams“, přičemž první zmíněná skladba ukázkově pracuje s náladou songu a především s očekáváním. V polovině písničky by staří ABR našlápli na další breakdown, ale v reálu celý song zamrzne a vrátí se k uvolněnému intru. Někomu přijde kapela až příliš experimentující, někomu se zdá, že naopak čeří stojaté corové vody. V minulém albu se veškeré propriety střetly a dokázaly spolu najít řeč. Ve „Found in Far Away Places“ se to samé dá říct o takových 70-80% materiálu. Některé mezihry zkrátka spíše ruší anebo jsou nepřiměřeně dlouhé. V ostatních případech se jedná o vkusné nápady padnoucí k celé náladě písničky a zajímavě tak doplňují klasický zvuk a skladatelské manýry kapely – spousta vyhrávek, breakdowny a luxusní growly. V tomto směru musím pochválit JB Brubakera a Jakea Luhrse – oba dva zde předvádí excelentní výkony a tlačí své možnosti stále dál.
ABR se již zřejmě nadobro přetransformovali na alternativní technický metalcore, který má své hranice a rozpoznávací znaky, ale také nepřeberné množství možností hrát si (nejen) s metalovým žánrem. Poprvé v historii kapely stopáž alba překročila 50 minut a je to citelně znát, neboť se hlavně ke konci deska poměrně dost vleče a zasloužila by si dvě-tři svižnější tříminutové věci ve stylu otvíráku „The Wake“. Přesto se jedná o výbornou desku plnou skvělých nápadů a míst, které se mi letos protočí ještě nesčetněkrát v přehrávači (ano, breakdowny tu stále jsou a rvou samozřejmě koule). Prozatím vlažnější osmička s tím, že album zraje s každým poslechem.
|
