22. listopad 2005 je datum vydání prozatím posledního alba této arménské čtveřice, která pobláznila celý svět svou specifickou muzikou, balancující mezi metalem a orientální hudbou. Na rozdíl od „Mezmerize“ se nenavnadíme žádným intrem a jedeme pěkně zostra skladbou „Attack“. John Dolmayan opět předvádí své umění a nezastaví se snad celé album. Growly zde vymizely již úplně, Serj zde už naplno nasazuje svého „kozla“ a „vymektává“ určité pasáže. Tvrdost šla stranou, písně se většinou linou ve středních tempech a pouze v pár momentech dokážou překvapit.
Ve své podstatě se jedná o stejný materiál jako o půlrok starší „Mezmerize“ s tím rozdílem, že na „Hypnotize“ krom titulní skladby a snad atmosférické „Holy Mountains“ nenajdete žádnou kompaktnější písničku se svěžími nápady, kulervoucími riffy nebo pěknými melodiemi. Za zmínku ještě stojí šílená „Vicinity of Obscenity“, která alespoň pobaví vokály a samozřejmě plouživá „Lonely Day“, ze které se stal bůhvíproč velký hit. Zbytek písní je nuda a šeď, jejichž postup je ve všech případ takřka totožný. Úvodní riff, první sloka, (předrefrén), refrén, druhá sloka, (předrefrén), refrén, zpívaná mezihra, (třetí sloka), refrén, úvodní riff, konec. Jedinou přidanou hodnotou od „Mezmerize“ můžeme sledovat ve vokální části, kdy se v pár případech Serj a Daron rozutečou každý k jinému textu a vytvoří poměrně dobře vymyšlenou harmonii. Tím však tak nějak výčet kladů končí.
„Hypnotize“ jen prohlubuje neduhy sepsané v minulé recenzi – kapela se snaží bazírovat na svých postupech, ale nějak to už nezní tak upřímně jako kdysi. „U-Fig“ je klasickým příkladem. Zvonivá líná kytara se najednou zlomí v riff a řev, ale výsledek není tak příjemně ambivalentní jako u „Chop Suey!“ nebo „Darts“. Jedná se pouze o POKUS. Pokus něčím zaujmout. Pokus být stále tak politicky nekorektní. Pokus být tou šílenou kapelou, která byla kdysi výjimečná svou prezentací. Jak už bylo řečeno, pokrok a vývoj nelze zastavit. Daron se evidentně zasekl v psaní s těmi samými ingrediencemi, kdežto Serj chtěl jít dál a vyzkoušet něco jiného. Jak to dopadlo, všichni víme: Serj se poměrně rychle zotavil a začal dělat o něco vážnější a klidnější muziku a Daron…ten pořád chrlí ty samé věci dokola, takže projekt Scars on Broadway zní jako SoaD bez Serje. Autorská dvojice může fungovat pouze v případě, že je bude psaní songů bavit oba. Otěže převzal evidentně Daron a Serj už jen flegmaticky dokončil turné k desce. Na dlouhou dobu byl Ozzfest v létě 2006 poslední štací System of a Down.
Není pochyb, že je kapela fenoménem. Pět alb, desítky miliónů prodaných nosičů a žádné oficiálně vydané live DVD. V roce 2011 se kapela dala opět dohromady na pár festivalů a letos na jaře odstartovala veleúspěšné turné k výročí sta let arménské genocidy s názvem Wake Up The Souls Tour. U každého rozhovoru a vydané tiskové zprávy visí ve vzduchu jedna zásadní otázka: bude nové album? A pokud ano, v jakých intencích se bude pohybovat? Bude plynulým pokračováním vývoje kapely nebo se budou SoaD snažit navázat na své začátky? Mnoho otázek a zatím žádné odpovědi. Deset let od vydání dvojalba „Mezmerize/Hypnotize“ však můžu směle konstatovat, že pauza kapele rozhodně prospěla a je jen ve hvězdách, kdy a jestli vůbec budou SoaD ochotni vstoupit do studia a zkusit po tak dlouhé době vytvořit opět ty účelné riffy a melodické linky, díky kterým si podmanili hudební svět. Jak se ale taky říká - nedráždi hada bosou nohou.
|
