Mají k dispozici jeden soprán, jeden mezzosoprán, flétnu, sem tam jim z toho vykouknou i housle, často na sebe přebírají dominanci klávesy. To již samo o sobě naznačuje, že rumunští Whispering Woods se pohybují ve vodách gotického metalu se špetkou symfonična. Stejně tak by se dalo uvažovat o tom, že těch zbraní, které by mohli Whispering Woods vytáhnout z průměru, je také dostatek, vyjma již vyjmenovaných přihoďte ještě fakt, že tento sedmi až osmičlenný ansámbl tvoří čtyři ženy, i to, že hudba kapely má silné sklony k romantismu a melancholii. Jenže. Pro příznivce tvrdší tónů může být varováním fakt, že mužská část kapely (neb ta ženská pochopitelně vládne těmi romantičtějšími prostředky) se prakticky vůbec nemá zájem cpát do popředí (ovšem když už na to dojde, začnou se dít ty zásadní věci) a co je ještě horší, že atmosféra, která má patrně být tím zásadním, na čem kapela chce stavět, systematicky protéká Whispering Woods mezi prsty.
Holkám to dobře zpívá, při vzájemné kooperaci a proplétání hlasivek by mohly být solidní odezvou na německé Coronatus, to ovšem za předpokladu, že by dostaly do hrdélek silnější a působivější melodie. Flétna, coby nejatmosféričtější prostředek nějak nemá sílu sama všechno utáhnout, klávesy jsou nezvykle opatrné, kytary nemají potřebu příliš hrozit (opět platí, pokud by měly holky na čem stavět, třeba by se tenhle nedostatek ztratil), bicí jsou k uzoufání statické. To je charakteristika prvních dvou třetin alba, ve kterých největší naděje vzbudí křehké intro „Perditus“. Škoda toho, že se nepodařilo trochu víc rozkošatět dynamikou zavánějící „Demon Blood“, její statické finále je docela beznadějné, zmar je pak dokonán v následující „Calusarii“ v prapodivné vokální hře na operu. Za téhle konstelace je zařazení dvou instrumentálek (a ne zrovna krátkých) za sebe uprostřed alba poměrně překvapující a bohužel, právě v nich ta atmosféra schází ze všeho nejvíc. A přitom v každé jednotlivé skladbě probleskne něco, čeho by se dalo bez problému chytit (a díky tomu Whispering Woods nepropadnou sítem průměrnosti).
Ač tomu název skladby neodpovídá, drama (byť klišovité, ale zaplaťpříroda za něj) přijde s vyhroceným mužským zpěvem v „Poetice“, které důležitý rozměr přidají i výraznější bicí, obě zpěvandule konečně mají prostor k tomu předvést něco víc, než jen étericky neškodné polohy (a tady jim z toho ten Coronatus vykukuje víc než statečně), jen tahle skladba znovu dojede na přílišnou rozvláčnost. Ovšem když do své hudby dokážou Whispering Woods dostat symfonično, špetku agrese, účelné melodrama i heroický nádech, tak jak to předvádí v „Timeless“, je jasné, že určitý potenciál v téhle partě přece jenom je. Ten ještě silně zadoutná v následující „Circle Complete“, aby definitivně zhasnul v další marné snaze o romantiku s nezáživnou poslední kapitolou „Dea“.
Tak holky (a kluci pochopitelně taky, i když v téhle kapele ženy vládnou), do „Dea“ je to ještě strašlivě daleko, to spíš ty „Perditus“ se budou počítat. Ale co, třeba to ve třetím kole bude o něco lepší.
|
