Asi jedinou vážnější chybou, kterou melodysiláci Sensorium udělali, je skutečnost, že se nepodívali po světě, jestli už náhodou tenhle nápad s názvem kapely nedostal někdo jiný. Vzhledem k tomu, že není takový problém narazit na další spolky tohoto jména a parta, pocházející z pátého největšího izraelského města Ashdod, patří k těm nejmladším (svůj aktuální debut „The Art Of Living“ si nadělila ke třetímu výročí svého působení), lehce bych se obával toho, že s nimi někdo o název kapely začne časem soutěžit. Obzvlášť, když s „The Art Of Living“ své stejnojmenné (a nejen té) konkurenci Sensorium slušně vytírají zrak.
Ne snad, že by byli kdovíjak originální, tu okřídlenou frázi o tom, že už všechno bylo vymyšleno (a v tomto případě vymýšleli například Nightwish, Rhapsody a jejich pohrobci, Blind Guardian či Within Temptation) Sensorium potvrzují. To první, co vám zapluje do uší (a testosteronovější části lidstva nejspíš i do oka) je zpěvandule Ksenia Glonty, která se svým barevným hlasem (vysoký soprán dominuje) a operními manýrami silně evokuje jistou finskou divu (a v některých momentech je Ksenia snad ještě opernější), její technická suverenita (byť neříkám, že všechny její výstupy na špičkách do ultrazvukové sféry jsou vyloženě lahodné) je působivá a její emotivnost velice smyslná. Sensorium rádi sáhnou k funkčním a pestrým dialogům kytar a kláves, nepřehánějí to s orchestrálností, bombastičnost, majestátnost i dramatičnost servírují natolik přiměřeně, aby své „Umění žít“ zbytečně nepřeplácali. Některé z jejich líbivých melodií se zdají být hodně povědomé, přesto je docela obtížné chytit konkrétní inspiraci za límec (byť někdy je to především v případě těch výše zmíněných jen o chlup), i s atmosférou zacházejí Sensorium velice dovedně, na její zdůraznění neváhají sáhnout třeba po klasické kytaře nebo Hammondech. Určitou jedinečnost pak Sensorium získávají tím, kolik prostoru (hráčského i zvukového) dávají rytmice, nahrávka je příjemně sytá, dunivá a dynamická.
I přes to, že délka „The Art Of LIving“ atakuje hranici sedmdesáti minut, děje se toho natolik hodně, aby Sensorium dokázali zaměstnat pozornost posluchače až do samého závěru. Dostatek změn, dostatek rozličných nálad, dostatek emocí, dostatek dobrých melodií, trocha romantiky, dostatek zapamatovatelných momentů (z těch nejsilnějších stojí za to zmínit rozverností zvonící „Moments Of Hope“, v závěru smyslně potemnělou „“People Of The Midnight Lands“ či strhující divočinu „Mirrors“), jednoduše řečeno velice silný debut.
„Vždy sám seba nájsť, to je to umenie žiť…“, zpíval svého času Vašo Patejdl. A myslím, že izraelským Sensorium se to s jejich prvotinou (ve světě, kde již všechno bylo řečeno a tudíž to hledání je o to složitější) úspěšně podařilo.
|
