Když před dvěma lety vznikala kapela Ghost Ship Octavius, mluvilo se o ní mimo jiné v souvislosti s faktem, že na kytaru v ní hraje bývalý kytarista Arch Enemy Christopher Amott. Jenže ještě než se stačil překulit letopočet o jednu číslici vpřed, byl už Amott v Armageddon (a plachty na Lodi duchů skasala i basanda Sara Claudius) a kytarista Matt Wicklund a bicmen Van Williams ráčili následně tuto epizodu ve svém oficiálním životopisu úplně pominout. Vznik kapely napasovali do roku loňského, ve kterém se hlásí i ke znáborování mladičkého zpěváka a kytaristy Adona Faniona (se kterým se Van Williams potkal při koncertování s Ashes Of Ares), k domluvě občasné spolupráce s basákem Dagnou Silesiem a svou zatím nepříliš dlouhou pouť po hudebním moři završili letos vydáním debutového alba.
Měl-li bych jej nějak stylově vymezovat, sáhnul bych po pojmu introvertní progresivní power metal amerického střihu. Introvertní proto, že byť zúčastnění jsou šikovní instrumentalisté, nemají potřebu se utápět v přehnaných exhibicích (a nepouští se do nich ani pětice Chris Caffery, Mattias Eklund, Jeff Loomis, Rusty Cooley a Per Nilsson, hostující na desce při sólech), díky čemuž nedochází ani ke zbytečnému a umělému natahování songů. Progresivní proto, že struktura skladeb není až tak úplně jasně daná, kluci se striktně nedrží nějaké linie či stylových mantinelů, hledají si (někdy úspěšně, někdy méně) svoje vlastní cestičky (byť zaběhlé dálnice jsou na dohled) a instrumentální pasáže hrají v jejich pojetí velmi důležitou roli. Což souvisí i s tím, že Adon Fanion není se svým převážně civilním a nepříliš pružným projevem kdovíjak charismatický zpěvák, takže spíš než nějakým výrazným poznávacím článkem je „jen“ rovnocenným dílkem skládačky. A proto i ten americký power metal – melodie jsou spíš zemitější než vzletné a že by posluchače něco chytlo hned na první pokus, se příliš nedá čekat.
Obzvlášť, když Ghost Ship Octavius načnou svou kolekci neuspořádaným, houževnatým a nevýrazným „Saturn And Skies“, který na rychlosjížděče dnešní doby může mít vliv až odpudivý. Ale buďte bez obav, Ghost Ship Octavius (kromě toho, že prakticky každá z jejich skladeb má trochu odlišné zabarvení) svoje kvality rozprostírají a ukazují postupně – ten správný start přichází s tajemnou „Silence“, jejíž rozladěný klimpr má neskutečnou atmosféru, její určitou jednotvárností – kterou naprosto rozstřelí Chris Caffery se svým sólem - prosakuje velice silné vnitřní napětí (a o tom by snad Loď duchů měla být, ne?). Ležérně působivá melodičnost ve vláčné „In Dreams“ příjemně kontrastuje s dramatickým vyhrocením v refrénu i barevnou instrumentální pasáží, skvěle bobtnající „Pendulum“ (ruku k dílu přiložil Jeff Loomis), směřující od tklivé sólové kytary k agresivní živelné upalovačce, jejíž vypjaté kytary a piáno, jemně obrušující zvyšující se dramatičnost, jsou strhující, přímý útok na melodiky představuje houpavě přístupná „Burn Away“ s romantickým šlahounkem, střet neuspořádanosti s přístupností s vytrvalým přeléváním nálad a s (díky klapkám) decentně pochmurnou náladou i pestrou instrumentací (vypomáhá Per Nilsson) v „Sea Storm“ pak představují ty nejsilnější kousky kolekce, která tématicky (tu přímo, tu vzdáleně) odkazuje na legendu z 18. století o lodi duchů, nalezené západně od Grónska.
Propracované nenásilné muzikantsktví, decentní hračičkovství, nevtíravá tajemnost, nenápadné melodie. „Ghost Ship Octavius“ je taková trošku Popelka, deska, kterou je v záplavě těch, jež se snaží zaujmout posluchače hned na první pohled, strašně snadné přehlédnout. O to víc je trvanlivější.
|
