Když koncem roku 2009 ohlásili Backyard Babies rozpad, mrzelo to dvakrát. Nejen proto, že to byla silná rock n´rollová kapela, ale také proto, že jejich vystoupení v předprogramu jediného pražského koncertu Mötley Crüe začalo půl hodiny před plánovaným výkopem a tehdy jsem z něho stihl jen závěrečné dvě skladby. O to větší může být radost z toho, že se Backyard Babies letos vrací. A to dokonce i s novou deskou, o které asi nikdo ještě před pár měsíci nedoufal, že vyjde.
Koncem devadesátých let působili na evropské scéně Backyard Babies jako zjevení. Dodnes si pamatuji, jak jsem je poprvé viděl na MTV, kde v záplavě alternativní hudby a nu-metalu vyčníval klip k „Highlights“, kde jakýsi hermafrodit (z něho se samozřejmě vyklubal kytarista Dregen) čmárá na zeď velký nápis New York Dolls. Backyard Babies tehdy měli čerstvě venku album „Total 13“, bezprecedentní glam/punk n´rollovou jízdu o třinácti zastaveních a stáli na úsvitu své kariéry, která je brzy udělala mluvčími nových rock n´rollových kapel ze Skandinávie. Když o deset let později končili, byli stále takřka na vrcholu, protože bezejmenná deska z roku 2008 patří k tomu nejlepšímu, co tahle kapela udělala.
V mezičase rozpadu byl nejvíce vidět charismatický kytarista Dregen. Ten se nejen producíruje vedle sličné zpěvačky Pernilly Andersson (teď už jeho manželky), ale ještě donedávna byl členem doprovodné kapely ikonického Michaela Monroea, otce všech skandinávských rockerů a exfrontmana kultovních Hanoi Rocks. V neposlední řadě také Dregen přišel se svou sólovou deskou. To i zpěvák Nicke Borg, ale jeho projekt Homeland byl spíše okrajovou záležitostí a cestu si našel jen k hrstce fanoušků. Ale to je v této chvíli vedlejší, protože Backyard Babies jsou zpět.
Když se kapela vrací po letech zpět na scénu, očekává se od ní naprosto tradiční album. Tím „Four By Four“ na jednu stranu je, na druhou stranu ovšem není. Nová deska dává jasně na srozuměnou, že doby „Total 13“ nebo následující „Making Enemies Is Good“ jsou už dávno pryč a spíše, než jako comeback z nostalgie, působí novinka jako start nové kapitoly v dějinách kapely. Backyard Babies jsou sice stále rock n´roll, ovšem jejich hudba je dnes variabilnější, než kdykoliv v minulosti a proto je „Four By Four“ nejpestřejším albem jejich kariéry.
Někdy to až zaskočí, jako v případě úvodní „Th1rt3en Or Nothing“, která je pilotní singlem, ale zároveň i nejslabším kouskem alba. Skladba je upachtěná, refrén, který se tváří stadionově, nefunguje a kapela jako by ne a ne zařadit vyšší rychlostní stupeň. Deska proto začíná fungovat až od třetí „White Light District“, ovšem dá se říct, že v tomto případě už parádně. V tu chvíli se celé album rozzáří hitovostí, jakou tahle kapela snad nikdy předtím neměla. „Bloody Tears“ je výtečná balada, která by měla bourat hitparády, v „Piracy“ zase Dregen čerpá z vlivu svého někdejšího chlebodárce Michaela Monroea a „Never Finish Anything“ překvapí svou veselou náladou, jako by skladba vypadla z repertoáru finských sranda-punkerů Klamydia. Absolutně netradiční je pak závěrečná sedmiminutová „Walls“, jenž začíná jako barové blues, ovšem končí až horrorovým soundem, za který by se nestyděl ani King Diamond.
„Four By Four“ je odvážná deska a to se cení. Posluchače ovšem zamrzí, že má jen devět skladeb a stopáž lehce přes půl hodiny. To je po sedmi letech trochu málo. Ale fanoušek může být rád i za to, protože v novinku této kapely doufal už jen málokdo.
|
