Stohy papíru už byly popsány o situaci, která v rockové hudbě panovala na začátku devadesátých let, kdy se nejúspěšnější stadionové kapely osmdesátých let staly takřka přes noc psanci a vkus publika nabral ostře alternativní kurz. A z tehdejších megakapel měli startovní pozici do nových časů nejhorší právě Def Leppard. Jejich hudba byla úzce spojována se vším, co dělalo osmdesátá léta osmdesátými léty, čili bombastická produkce, obrovská výprava, megalomanský zvuk, pompézní skladby. Prostě naprostý protiklad k tomu, kam rocková scéna po roce 1990 směřovala. Pak samozřejmě ta tragická událost, čili smrt kytaristy Stevea Clarka, popsána už v minulém díle. Prostě Def Leppard byli v roce 1991 takřka vyřízenou kapelou.
Tentokrát osud zasáhl krutě a nevratně. Nebylo to jako v případě Ricka Allena a jeho nehody. Tentokrát nebylo už na koho čekat. Jenže album bylo skoro napsané, bylo třeba jej dokončit. Producent Mutt Lange kapele vzkázal, že tentokrát na jejich hudbu nebude mít čas, protože pracuje na novém albu Bryana Adamse. Volba proto padla na Mikea Shipleyho (v roce 2013 spáchal sebevraždu), který s kapelou už spolupracoval jako zvukař na předchozích deskách. Jenže stále chyběl druhý kytarista. Hlavním kandidátem na tento post byl někdejší hráč Thin Lizzy a Whitesnake John Sykes, ovšem jeho angažmá ztroskotalo na vysokých finančních požadavcích. Mluvilo se i o Gerry Laffym, který hrál v Philem Collenem v jejich původní kapele Girl. Ovšem ani v tomto případě ke spolupráci nedošlo. Def Leppard se proto rozhodli desku dokončit pouze ve čtyřech s tím, že všechny kytarové party na svá bedra vezme Collen.
31. března 1992 pak album pojmenované „Adrenalize“ vyšlo a kapele mohl spadnout kámen ze srdce. Jak v Americe, tak v domovské Británii totiž okamžitě vystřelilo na první pozici hitparády. Přestože všude kolem zuřila grungeová revoluce, protože půl roku předtím vyšlo nirvanovské „Nevermind“, zdálo se, že to Def Leppard nijak nepostihlo. A to i přesto (nebo možná právě proto), že kapela neuhnula ani o píď od stadionových refrénů a celkové megalomanie, která je provázela nejpozději od desky „Pyromania“. Je to dané také tím, že pod šesti skladbami z celkových deseti je jako spoluautor podepsán Steve Clark a pod devíti Mutt Lange. Takže osvědčený mustr z „Hysteria“ prakticky zůstal. Ovšem, jak si žádala doba, sound se začal zjednodušovat. Z tisíců samplovaných vokálů se staly stovky, kytarová hra byla čitelnější.
To je znát hned z úvodní skladby „Let´s Get Rocked“, která vyšla jako pilotní singl a dodnes je jednou z nejznámějších věcí, jaké kdy Def Leppard natočili. Tahle skladba totiž plně definuje, co to je stadionový rock. Jednoduchá, ovšem funkční kytara a co nejmohutnější refrén, který je spíše skandovaný než zpívaný. „Let´s Get Rocked“ představuje výborný start desky, navíc, když po ní přijde skvělá „Heaven Is“ (s rytmem ve stylu AC/DC) a po ní bombastická, přestože trochu infantilní „Make Love Like A Man“. Start to byl jako hrom.
Jenže v případě „Adrenalize“ (což je oproti „Hysterii“ či „Pyromanii“ přece jen sešup dolů) se na desce nachází i slabší místa, na což posluchači od Def Leppard přece jen nebyli zvyklí. Ta slabší místa se tady jmenují „Tonight“ (zbytečná balada bez silného motivu), „Personal Property“ (působí jako B strana jakéhokoliv singlu z „Hysterie“) a závěrečná „Tear It Down“ (jako by předznamenávala věci budoucí a ne zrovna už tak radostné).
Více než kdykoliv v minulosti se také na „Adrenalize“ staví na baladách, což je vcelku logické, protože „Love Bites“ z „Hysteria“ zaznamenala pro kapelu největší úspěch kariéry. Proto je na této desce už zmíněná nevýrazná „Tonight“ a dva další velké hity, výborné záležitosti „Stand Up (Kick Love Into Motion)“ a „Have You Ever Needed Someone So Bad“, které sice Def Leppard posunují zase o kousek blíž k popu, ovšem stále fungují.
Výborná je rovněž „White Lightning“, epická sedmiminutová záležitost, kterou kapela věnovala památce zesnulého Clarka.
Celkově ale „Adrenalize“ zahájila postupný sešup v kariéře kapely. Jak umělecký, tak prodejní. Tady ještě všechno je cítit jen v náznacích, protože desky se jen v Americe prodá přes tři miliony (což je oproti „Hysterii“ zoufale málo, ale na dobu vydání to rozhodně tragédie nebyla) a singly jsou úspěšné. V příštích letech už bylo hůř. A u toho s kapelou už byl nový kytarista. Tím se stal krátce po vydání „Adrenalize“ Vivian Campbell, který dříve hrával ve Whitesnake či Dio.
|
