Polovina devadesátých let byla pro rockové dinosaury divná a zlá doba. Všichni byli zaskočeni obrovskou invazí kostkovaných košil a kozích bradek ze Seattlu a začali zmatkovat a měnit styl. Vždyť se na to podívejme. Mötley Crüe bez Vince Neila natočili sice dobrou, ovšem naprosto odlišnou bezejmennou desku. Warrant se přes výbornou experimentální „Dog Eat Dog“ dostali k těžce alternativnímu rocku na „Ultraphobic“ a Skid Row zase až k panterovským riffům na „Subhuman Race“. Panika panovala i v táboře Def Leppard, protože od vydání „Adrenalize“ uplynuly čtyři roky a za tu dobu nezůstal na scéně kámen na kameni.
A Def Leppard už nebyli tou největší kapelou na světě. Spíše sklízeli posměšky a ústrky ze strany svých mladších kolegů, kteří je v roli největších senzací MTV vystřídali. Bylo třeba se přizpůsobit. Kapela zvolila mnohem civilnější image, kdy po vzoru Phila Collena zkrátil své háro i Rick Allen a částečně i Vivian Campbell a Joe Elliott. Tytam byly cetky, šátky, výstřední trička. Nahradily je džíny, černá trika a mnohem civilnější výraz. Z uveřejněné obálky alba zmizelo i klasické logo. Už podle prvních promo fotek si fanoušek mohl domyslet, že kapela taková, jakou znal z dob „Pyromania“ či „Hysteria“ je už nenávratně pryč.
Zatímco fanoušci diskutovali nad dalším vývojem kapely, samotní Def Leppard dokončovali novou desku ve studiích ve Španělsku a Irsku. Prvních pár rozhovorů o tom, že novinka nazvaná „Slang“ bude mít současný a organický sound a 11. května 1996 je vymalováno. „Slang“ je venku a s ním docela poprask. Jsou to vůbec Def Leppard nebo ne? Nedělá si z nás někdo srandu? Model, který použili Mötley Crüe či Skid Row se opakoval také u Def Leppard. „Slang“ totiž zní naprosto jinak, než kdy zněla „Hysteria“. Pryč jsou bombastické aranže, pryč je jakákoliv pompa.
Hned úvod v podobě „Truth?“ vyrazí dech. V tu chvíli nevíte, jestli posloucháte Def Leppard nebo Smashing Pumpkins. Jak je možné, že se z Def Leppard stala až tak moc alternativní kapela? Odpověď nedá ani druhá „Turn To Dust“, která absorbuje prvky indické hudby a znovu alternativního rocku, když prostě klasický def leps styl je pohřben pod nánosy elektroniky a až nesmyslného zvukové vršení jednotlivých nástrojů přes sebe. A aby toho nebylo málo titulní „Slang“ je zase natolik ovlivněna funky, že nevíte, jestli neposloucháte třeba Prince.
S příchodem „All I Want Is Everything“ se přece jen začínají o slovo hlásit klasičtější Def Leppard. Tahle věc není pokračovatelem balad jako „Love Bites“ nebo „When Love And Hate Collide“ ale spíše písničkovější záležitostí, která je daleko přírodnější, než zmiňované věci, ovšem její silný refrén zaručuje kvalitu. Podobně je na tom i „Work It Out“, nejviditelnější příspěvek Viviana Campbella na této desce.
Obě dvě skladby tak tvoří jasný vrchol celé desky, která se posléze opět začne utápět v alternativních polohách, aby pak zvedla hlavu už jen v „Blood Runs Cold“, výborné poloakustické baladě.
Jinak skladby jako „Breath A Sigh“ nebo závěrečná „Pearls Of Euphoria“ jsou jasně dobovými kousky, které fanoušci od kapely prostě nevzali.
Def Leppard si slibovali od alba úspěch. Všude vykřikovali, že jdou s dobou a mají moderní sound. To je sice na jednu stranu pravda, ale chtěl tohle od nich někdo slyšet? Nejlépe to vyjádřil zhrzený Joe Elliott při jednom rozhovoru uprostřed turné. „Když začneme hrát věci ze „Slang“, tak devadesát procent lidí odejde ze sálu.“ Prodejní čísla byla také obrovským zklamáním. Po prvních příčkách předchozích alb je páté místo v Británii a dokonce jedenácté v Americe velkým zklamáním. Nakonec se „Slang“ nestala ani platinovou. Ovšem je nutno přiznat, že zase tak špatná deska „Slang“ není. Akorát je jiná. Bylo by jednoduché jí šmahem odsoudit, mnohem těžší je jí pochopit.
|
