Kdepak že ty časy jsou, kdy se švýcarští Excelsis proháněli s Kurtem z Koppigenu po power metalových pláních. Pravda, on už ten jejich power metal byl značně svérázný, především díky specifickému neohebnému vokálu Münggu Beyelera. A ta svéráznost helvéťanům zůstala i ve chvíli, kdy do jejich tvorby začaly stále výrazněji prosakovat folkové pramínky. No, zůstala. Hlasivky páně Beyelera z té svojí medvědí neohrabanosti a zachumlanosti neuhnuly ani o píď, sborové chorály se jim už dávno přizpůsobily do víc než sesterské podoby, lehce melancholické a zpravidla nikam spěchající melodie vsází víc na vnitřní kouzlo decentní specifické atmosféry než na nějakou uvolněnost či strhující drive, ty rychlejší power nástupy (na „Tod U Vergäutig“ jsou v menšině) stále mají svou nezpochybnitelnou intenzitu a šťávu, ale ani ty z té pevně sevřené kazajky nevyklouznou (ani nepředpokládám, že by to měli Excelsis vůbec v úmyslu) k nějakému bezduchému křepčení, metalové nástroje tvoří houževnatou, těžko prostupnou hradbu i bez toho, aby kdovíjak hromovaly, a ty folkové to hrají tak napůl – někdy díky nim atmosféra ještě ztěžkne a zhoustne, jindy v nich probleskne příjemná rozvernost.
Osmé album Excelsis je pojaté jako koncepční příběh vycházející ze švýcarské historie, ani rozmáchlá výpravnost však není tím, na čem by si parta kolem Münggu Beyelera mohla vystavět pomník. Někdy je problém i rozlišit, zda se Excelsis zrovna vyjadřují v angličtině, němčině, či jakémsi lehce uchrochtuntém dialektu. Občas působí Excelsis na první pohled neskutečně sevřeně a zaťatě, tak jako třeba v úvodu „D Gschicht“, aby v refrénu sklouzli ke krásně neohrabanému až tanečnímu motivu a když do hrubého základu pustí lehoučkou píšťalku, je to velice příjemné světlé pohlazení. Jindy, jako v „Dr. Pakt Mit Em Tuefu“ přijdou s typickou melodickou skluzavkou, zahuhlaným zpěvem a úžasně líným chorálovým nápěvem, lehké poskočení nabídne píšťalkový motiv v „Mir Kaempfe“ s chytlavou halekačkou melodií (tady už Excelsis potenciálně koketují s halekačkovostí, ale na ní nikdy plně nedojde) a až progresivním zašmodrcháním, až nepatřičně na téhle desce funguje i potenciální skákačka „Vertueflet Isch Mi Seeu“, přelévající se od folkařiny do hrubosti a zase zpět.
Deska, která drží sveřepě pohromadě a nenabídne žádné vzestupy a pády, deska, jejíž kouzlo jen těžko přijde hned na první dobrou. Klanu švýcarských drakobijců lze už léta přiznat nezpochybnitelnou jedinečnost. I proto může být někdy obtížné přijít jejich pojetí folk-metalu na chuť. Nemají v sobě kdovíjakou chytlavost (byť samozřejmě vykoukne), nemají ani kdovíjak do očí bijící atmosféru (je potřeba si jí trpělivě nasávat), neoplývají ani kdovíjakou sázkou na lidové motivy. Ale když se vám svým medvědím pohupováním (a jakýmsi vzdáleným podobenstvím s krajany Eluveitie) trefí do noty a prokutáte se skrz jejich tvrdou a nepřístupnou slupku, všechny tyhle absentující položky se můžou stát pozitivem hodně svérázné a silně náladové nahrávky. Příznivci Excelsis vědí (a na aktuální desce dostali po poměrně rozpačitém akustickém albu zase to, co od téhle kapely očekávají), těm ostatním doporučuji vyzkoušet.
|
