Když Denny potkal Lisu…, jojo, pokud z toho čujete nějakou romanťárnu, tak jste mířili naprosto přesně. Když totiž v roce 2010 potkal kytarista Denny Di Motta zpěvanduli Lisu Lee, dali dohromady kapelu (no, mluvte o kapele, když tahle dvojka nikoho dalšího – prý v důsledku předchozích zkušeností, kdy čím víc lidí, tím větší katastrofa – k životu zatím nepotřebuje, ale budiž) Aghast Afterglow a po pětiletém snažení letos nabídli svůj debut „Imaging“. U kterého, abyste tušili, co vás čeká, stačí pohled na obálku alba, která hudbu Aghast Afterglow dokonale charakterizuje – dramatičnost, romantika, emoce. Zbývá jen rozseknout otázku, jestli při opracovávání těchto elementů Aghast Afterglow nabízejí nějakou přidanou hodnotu, která by přitáhla posluchačovo ucho.
Pojd’me nejprve probrat klady téhle dvojice. Jednoznačně dominantní, veskrze příjemný, smyslně podmanivý, sebevědomě emotivní a pružný Lisin vokál, který se neoposlouchá, Lisa umí své pocity dokonale vykreslit, umí v pravou chvíli náladu skladeb vyhrotit, sem tam může barvou svého hlasu připomenout jistou Amy s totožným příjmením (což již samo o sobě napovídá, že na emotivnost je zaděláno). Hned v další řadě melodie. Aghast Afterglow nic nekomplikují, nabízejí snadno přístupné, zpěvné motivy a silné harmonie. Decentní symfoničnost. Nic se nemá přehánět a Denny a Lisa dávkují lehoulinkou bombastičnost chytře a přirozeně, tak, aby nerušila. Soundtrackovost, dramatičnost, gradace skladeb. Každá jednotlivá vlastní skladba tyhle ingredience (v různě dávkovaném množství) nabídne, ani v jednom případě se nestane, že by Aghast Afterglow ztratili dech a šťávu. Romantika. Jasně nějaké to piánko, akustická kytara, melancholie, sem tam výlet až na taneční parket, ale to vše v míře, která rozhodně neurazí, ani přehnaně nezesládne. A v neposlední řadě Dennyho kytara. Jasně, z nějakého důvodu o pojem metal (v tomhle případě s přídavky, dark, gothic, symphonic) zavadit musíme. Danny (a s ním i sytá a dynamická rytmika) je tou složkou, starající se o potřebnou hrubost (v mezích zákona) nahrávky i o šťavnatý kontrast k Lise, nejvíc pak zabírají jeho sice střídmé, ale o to chytlavější neoklasicistní choutky a pokukování po umění páně Turilliho. Z téhle hromádky berte jako nejžhavější tip „Angels Can´t Love“, coby parádně vypjatý duet (trochu mi z toho voní Serenity) s Markem Basilem z powerprogresivců DGM, přístupné a dějově bohaté „You´re Killing Me Inside“, či „When Winter Will Come Back“ s dokonale narůstajícím napětím a maximálně přesvědčivým hlasovým kouzlením Lisy. A pochopitelně své kouzlo má i italština v „Muto Inconscio“ s trochu kýčovitými smyčci (kteréžto konstatování již patří do následujícího odstavce).
Neutrální půda, to je především drobné využití elektroniky, které neškodí, nepomůže a pak jistá povědomost melodií (ale to už je v tomhle ranku asi nutné zlo). Na zápory by snad ani dojít nemuselo. Ona i finální výpůjčka od Donny Summer „Hot Stuff“ má něco do sebe, minimálně osobitý otisk do originálu, ale po předchozím dramatu je tahle skluzavka do diskotékového aroma celkem zbytečná.
Debut? Romantika nejen pro holky a hodně vysoko nasazená laťka, která se Aghast Afterglow nebude snadno překonávat.
|
