Tak trochu přetechnizovaná muzika pro muzikanty, tak trochu sveřepý, syrový a nepříliš melodicky ohebný power metal zámořské provience. Svérázný nespoutaný vokál s neposednými manýrami v duchu King Diamonda. Víc než hodinová, naráz nesnadno stravitelná nálož, u které asi budete potřebovat slušnou porci rotací, než budete moct tvrdit, že se vám některý z motivů dostatečně zažral pod kůži. A přes to všechno, když se všechny tyto zdánlivé těžkosti vzájemně propletou, leze z toho hodně zajímavá muzika. Tvrzení (na které můžete na síti narazit), že se jedná o jedno z nejlepších ryze metalových alb v poslední dekádě bych sice nebral úplně doslova, ale že sílu má, na to vezměte jed.
Řeč je o druhé desce dallaských power progresivců Darkology, které před jedenácti lety dali dohromady bráchové Harrisové (Brian třeba tloukl na první desce Firewind nebo na druhé desce Kenziner, Michael krotil struny např. u Vitalije Kuprije). Ti k sobě časem přibrali basáka Mika Neala a křiklouna Kellyho Sundowna Carpentera (Adagio, Iron Mask, Beyond Twilight, živě Firewind) a v tomto složení vydali před šest lety velice dobře hodnocené album „Altered Reflection“ na které letos navazují s novinkou „Fated To Burn“. Na něm si přijdou na své především příznivci technických kliček, instrumentálního mistrovství, až maniakální detailnosti (ta nebrání tomu, aby se Darkology občas svezli na melodické skluzavce) skladeb, svérázně spektakulárního jedovatého vokálu a vytrvale alarmující, potemnělé a neklidné atmosféry. Přihoďte k tomu prsty a uši producenta Chrise Tsangaridese, odpovědného za sytý a průrazný zvuk a vyjde z toho zajímavé album, jehož podrobný popis by vydal na malou knížku.
„Fated To Burn“ je totiž velice energické, proměnlivé album s bohatým propracovaným dějem, výraznými riffy, pestrou a neustále něco kutící rytmickou, decentním klávesovým šmrncnutím a zabijáckým (a to doslova, pokud vám mňoukání, jekot a řezavé svíjení Carpenterových hlasivek nesedne, těžko budou mít Darkology šanci) zpěvem,
u kterého jako největší tahák jednoznačně funguje čtyřdílná a spektakulárně výpravná kompozice „The Nightmare King“ (škoda jen, že její gradace nedosáhne až na úplný vrchol), následovaná tahavě melodickou „On Morrow´s Break“ s emotivním zpěvem, titulní vyzývavě jedovatá „Fated To Burn“ s prstolamným kytarovým sólem, či houževnatá, hrubá (zvláštní, že zrovna v téhle náladě dostanou tolik prostoru klávesy) „Festival Of Fear“, dělající čest svému jménu, ale sázející třeba i na drobný vtípek v podobě cirkusového úryvku.
Náročná deska, nic pro ty, kteří nemají čas a dají jen na první dobrou, zato fandové Metal Church, Crimson Glory, Judas Priest či hrubších poloh Savatage budou nejspíš příst blahem.
|
