Je tomu už pár let, co se hlavní vokalista Parkway Drive Winston McCall nechal slyšet, že má radši, když fanoušci pod pódiem zpívají s ním, než že provádí takové ty psí kusy, jako mosh pit nebo crowd surfing. Tohle tvrzení má na vývoj kapely velký vliv, protože je vidět, že ostatní členové to cítí podobně. Už na předchozím albu „Atlas“ byla slyšet snaha odlišit se od původních desek. Přesto se Parkway Drive podařilo ukutit opět několik tvrdých songů s podmanivou atmosférou. Metalcorové vajíčko se přesto již povážlivě naťuklo a teď, s vydáním „Ire“, se rozbilo a vyteklo. Skořápka zůstala, ale je nový žloutek s bílkem dostatečně atraktivní?
„Ire“ už není čistokrevným metalcorovým albem. Jedná se o směs hardrocku s nu-metal feelingem a stopovým množstvím původních postupů a zvuku kapely. Už úvodní „Destroyer“ představuje náladu celého alba – sázka na melodie, vyhrávky, sbory a refrény, které táhnou a jsou snadno zapamatovatelné. Kapela zkrátka jde posluchačům a svému tvrzení naproti a nabízí spoustu materiálu, který se na živých představeních přetaví v kvantum zábavy zahrnující ruce nahoře, skákání a společné zpívání. Ano, je to trochu kalkul a menší zrada žánru, ale také zároveň jistý kapelní vývoj. Vlajkovým songem této přeměny je bez okolků první singl „Vice Grip“ s vlezlým refrénem a nosnou kytarovou vyhrávkou. Zatímco zmiňovaná píseň je jasným koncertním tahákem, o takové „Writings on the Wall“ si pořád nejsem jistý, co si myslet. Song má nezaměnitelnou atmosféru, ale tak nějak pluje po povrchu a ne a ne se ponořit. Podobně je na tom i např. „Crushed“, ve které se ovšem naštěstí při refrénech pořádně hrábne do strun.
I když se v každém songu najde nějaké zajímavé místo, kapela se bohužel uchýlila k jednoduššímu psaní písní a často se jejich nápady opakují (což se týká hlavně rytmiky a sborových zpěvů u refrénů). Proto s povděkem kvituji přímočařejší „Dying to Believe“ a „Dedicated“, jež dávají vzpomenout na starší tvorbu a členové provětrají nasekanou rytmiku s kopáky. Kdo je však stoprocentní po celou dobu poslechu je již zmiňovaný Winston McCall, jehož hlas dokáže strhnout i méně atraktivnější místa na albu. Těch je na desce poměrně dost, písně jsou roztahané pokaždé na téměř pět minut a ne vždy dokáží zabavit. Tento problém kapela nikdy neměla, protože se držela svého žánru, ve kterém dominují změny temp a rytmiky. Parkway Drive se navíc proslavili nejen breakdowny, ale také zapamatovatelnými kytarovými vyhrávkami („Carrion“, „Idols and Anchors“, Wild Eyes“). Na „Ire“ je vyhrávek spousta, ale pouze ta ve „Vice Grip“ se může pyšnit nosnou linkou, i když se nemůže opřít o tvrdý podklad a připomíná spíše powermetalovou skladbu než metalcorový nášup.
Parkway Drive se odklonili od svého žánru a začínají experimentovat. Stadiónové refrény a halekačky určitě přitáhnou nové fandy, ale ti staří budou, troufám si tvrdit, ohrnovat nos. Deska má solidní zvuk a dobré nápady, jen ta struktura písní je často buď rozvleklá nebo zoufale fádní a nezajímavá. Když vyšlo album „Atlas“, hledal jsem si k němu cestu poměrně dlouho. Pak jsem uznale pokyvoval hlavou a těšil se z nově vyšlapané kapelní cesty. „Ire“ je však dle mého názoru až přílišným multižánrovým záběrem, kde se v určitých místech nemůžu zbavit pocitu, že poslouchám Rage Against the Machine nebo třeba Slipknot. Skalní fanoušci tuto „ztrátu identity“ budou brát zřejmě nejosobněji. Stále opatrný palec nahoru, ale zatím nejprůměrnější (čti nejhorší) deska.
|
