V táboře Def Leppard panoval na přelomu milénia vcelku klid. Předchozí album „Euphoria“ fanoušci kapele nehodili na hlavu, jak se stalo v případě alba „Slang“, a i když už se nepohybovalo v platinových prodejích, stabilizovalo kapelu a fanouškům nabídlo několik skladeb, o kterých by se dalo říct, že jsou koncertními tutovkami. Doba tehdy začala přát všeobecnému revivalu a úspěch v té době slavili především Bon Jovi, kterým se z desky „Crush“, zejména zásluhou megahitu „It´s My Life“ podařilo udělat světovou senzaci. Def Leppard si začali užívat svého postavení rockových legend. Dostalo se jim hvězdy na chodníku slávy na Sunset Boulevardu, televize VH1 odvysílala jejich dokument „Hysteria – The Def Leppard Story“, který byl velkým úspěchem.
V takové atmosféře kapela začala pomalu připravovat novou desku. Světu brzy oznámila, že na ní bude dělat nejen s producentem Petem Woodroofem, ale také se švédskou dvojicí Per Aldeheim a Andreas Carlsson, což vyvolalo docela rozruch, protože posledně jmenovaný vstoupil ve známost tím, že jeho parketou jsou, kromě Britney Spears, hlavně boybandy Backstreet Boys, N´Sync a Westlife. A teď Def Leppard? Def Leppard jako boyband? Jděte k šípku…
Faktem zůstává, že „X“ je určitě nejpopovější deskou Def Leppard. Mělo to svůj důvod, zmíněný v úvodu článku, a sice, že v roce 2000 dosáhli Bon Jovi velkého úspěchu a Def Leppard se jim možná chtěli vyrovnat. Bon Jovi už také nebyla kapela, která by zůstala u zvuku svých nejslavnějších desek „Slippery When Wet“ a „New Jersey“, ale v průběhu devadesátých let se přetransformovala od hair metalu někam až k poprockovému vyznění. A podobný přerod, který ani náhodou nebyl tak dramatický jako v případě „Slang“, prodělali Def Leppard mezi deskami „Euphoria“ a „X“.
„X“ prakticky neobsahuje žádné reminiscence na „Hysteria“ či „Adreanalize“, jak tomu bylo v případě minulé desky. Jedná se spíše o jednoduché písničky, které mají stejně daleko jak k pop rocku, tak k hard rocku, ostré riffy nahradili spíše akustické kytary a pozitivní nálada. Stejně jako v případě „Euphoria“ se i zde kapele velmi vydařil start alba v podobě úvodní dvojice skladeb – tvrdé „Now“, kde se nebývale využívá i elektroniky a popové „Unbelievable“, která měla být největším hitem alba, ovšem nakonec se kapela rozhodla nasadit jako pilotní singl zmíněnou „Now“. Druhé z dvojice bylo přece jen vyčítáno, že zní až moc popově, že jí odkapává med z každého tónu, a že ji vlastně složili producenti Backstreet Boys. Možná je na tom trošku pravdy, ale i tak se jedná o velmi vydařenou záležitost.
Deska pak vrcholí s příchodem baladické „Long Long Way To Go“ a rock n´rollovější „Four Letter Words“, které se dají označit (společně s úvodní dvojicí) a ještě možná s melancholickou „Everyday“ za to nejlepší, co byli Def Leppard schopni v roce 2002 nabídnout. Už jen proto, že nejpozději od hrůzné „Gravity“ se začíná deska kazit a od úplného průseru konec alba zachrání jen zpěvná „Let Me Be The One“, když věci jako „Cry“, „Girl Like You“ a závěrečná „Scar“ jsou opravdu jen zbytečná vata, se stylem Def Leppard mají společného pramálo a spíše evokují zatracovanou desku „Slang“.
Je to skoro stejné jako u „Euphoria“. Výtečný start, mnohem slabší konec. I tak je „X“ nadprůměrná deska, která je profesionálně zahrána, skvěle zaranžována, ale přece jen máte pocit, že tak trochu bez duše. Určitě to není nejhorší deska Def Leppard, ale stoprocentně ani náhodou nejlepší.
|
