Deset let existence oslavují němečtí Dawn Of Destiny šestou řadovkou s názvem „To Hell“. Loňská fošna byla ocejchována titulem „F.E.A.R.“, takže pokračujeme v „zastrašovacím“ tónu, který přitom ne zcela splývá s hudebním obsahem, ať už minulého či aktuálního zápisu. Kapela sice dokáže navodit - na poměry žánru – celkem ponurou atmosféru, stejně tak je ale schopna přijít s naprosto odlehčenou a chytlavými melodiemi prosycenou skladbou. Méně potěšující už je skutečnost, že se tato ambivalentnost týká i samotné kvality, přičemž zároveň platí, že Němci jsou daleko zábavnější právě ve chvíli, kdy uvolní železa tvůrčí temnoty a vzlétnou svobodně k nebesům.
Kupříkladu deska „F.E.A.R.“ byla právě z tohoto hlediska roztříštěna na dvě téměř matematicky protichůdné půlky (pokud se půlek týká, chvílema mi opravdu přišlo, že si z nás kapela dělá prdel). První část šeď a nuda, která se zhruba od sedmé písně „Rising Angel“ nějakým záhadným způsobem transformovala ve velmi příjemný a povznášející zážitek, přičemž některé songy patřily vůbec k tomu nejlepšímu, co mé ucho loni zaslechlo („Finally“, „Prayers“). Na náladotvorné rozpolcenosti samozřejmě není nic špatného a do hudby patří stejně jako do života, kde se střídá den s nocí, problém u Dawn Of Destiny je v přirozené návaznosti, kdy na sebe obě polarity nereagují organicky, ale spíše působí invazivním a proto ve výsledku poněkud zmatečným dojmem.
Nové album „To Hell“ v této dramaturgické schizofrenii pokračuje, přičemž ony světlé momenty tentokrát ještě více ustupují „depce“, a navíc – což je daleko významnější - zaostávají v atraktivnosti a hitovosti. Ideálním příkladem je hned první píseň „Hide Our Sorrow“, kterou načínají plíživé valy dusivých kytar, jež najdou proslunění ve zpěvném refrénu, aby následně atmosféru opět zahustily temné, mnohdy až psychedelicky vedené tóny. Přestože nelze říct, že by šlo o nějaký propadák - což platí pro skladby této kapely obecně - celkové pocity jsou zatím ukotveny spíše v nejistotě. Jasnější hudební kontury nabídne následný - patřičně burácející - rychlík "Fire", stejně jako duo songů, které tvoří jakýsi minikoncept, neb se nazývají „From Paradise“ a „To Hell“. Prvně jmenovaná potěší pohodovou linkou s houslovým doprovodem, další vybuchne v metalový spektákl se sborově hitovým chorusem, pro Němce velmi typickým. I v tom se však skrývá slabina, neb podobné refrény jsou sice líbivé, ale zároveň jsou vystavěny v ne příliš variabilním autorském prostoru a v rámci celkové tvorby kapely už poněkud splývají.
A tak to jde skladbu za skladbou. V každé se najde něco, co na krátkou či delší chvíli zbystří naší pozornost, čemuž silně dopomáhá úžasná pěnice Jeanette Scherff. Její kolega, Jens Faber, za ní oproti tomu malinko zaostává. Němci zvládají i vícežánrovost, a tak přikvačí třeba s thrashovou lavinou („Burn In The Fire“), doomovými riffy („Only The Oceans Knows“) nebo emotivní baladou s příjemně subtilním symfo podkladem („Destroy My World“). Vrcholem se pak stává jedenáctka „Life“, jež se nese v rockově pohodovém duchu s řadou melodií, jež jsou - společně s názvem a lyrikou songu - jasným klíčem k myšlenkovému pochopení celé nahrávky. Jde tak o nadmíru působivou katarzi (a pro mě alespoň jeden pamětihodný song), po které však, úplně zbytečně, přichází ještě akustická balada „Forgive“. Nejen díky tomu album přesáhne hodinu hracího času, přitom Němci dokážou, pokud se skutečně zajímavých hudebních motivů týká, utáhnout zhruba něco přes polovinu. Což není úplně málo, přesto se nemůžu zbavit pocitu, že potenciál dřímající v muzikantech této kapely, mohl být při troše dramaturgického krácení rozvinut v daleko pozoruhodnější výsledek.
|
