Máte-li v životopise napsáno, že jste se aktivně podílel na deskách rockových velikánů Pretty Maids (a bavíme se o albech, která tuhle partu katapultovala mezi elitu), dá se očekávat, že nebudete hudebnímu světu úplně lhostejní. Máte-li však v tom životopise taky následně čtvrt století nepopsaných stránek, odvolávat se na dávný úspěch by bylo asi hodně bláznivé. A v téhle situaci se ocitl Allan Delong (vlastním jménem Allan Kitgard Jensen), který krotil čtyři struny na prvních třech albech dánských nestorů. Po pětadvaceti letech od vydání desky „Jump The Gun“, která byla donedávna jeho posledním zápisem do metalových dějin, přichází s krátkometrážní prvotinou svého projektu DeLong, který rozběhl před třemi lety.
EP „Smell The Roses“ přináší šestici skladeb, které vychází z kořenů melodického hard rocku, které nemají žádnou potřebu pokukovat po jakékoliv moderně a ze kterých, světe div se, lze alespoň částečně zacítit rané Pretty Maids. Allan nebyl podepsán pod žádnou ze skladeb, kterými Ronnie Atkins a Ken Hammer na konci osmdesátých let minulého století dobývali svět, takže na snahu jet po těchto kolejích nebylo možné jednoznačně vsázet, ale už titulní otvírák „Smell The Roses“ vychází přesně z té melodičnosti, zpěvnosti a přímočarosti, kterou voněly rané kousky služtiček. Jasně, „Smell The Roses“ zní přece jen o poznání skromněji a méně dravě, ale jednak je potřeba vzít v úvahu zjevně jiné finanční možnosti, fakt, že „Smell The Roses“ je vlastně lehce utajený one man project (na kterém Allanovi vypomáhá pěvec Allan Kronbaek a kytarista Thomas Hansen a v jednom kousku i kytarista Piet Sorensen) a vlastně i stav, že zatímco tehdy Pretty Maids měli ambice ohromit a dobýt svět, DeLong si spíš jen tak příjemně rockují pro (nejen) vlastní potěšení.
I proto deska zní velice uvolněně a s každou další skladbou se ta provázanost s Pretty Maids čím dál tím víc rozvolňuje, takže spíš, než Allana podezřívat z toho, že by se snažil příliš těžit ze svého dávného působiště, lze ocenit jeho chuť představit jeho vkusnou a sympatickou poctu hard rocku. Pokud vás oslovuje písničkářsky vyzrálý rock, zkuste „Smell The Roses“. Tahle růže je sice mnohem (mnohem) skromnější, než třeba poslední album Mikea Trampa, ne až tak dokonale melodicky vytvarovaná, nemá ani takový nadhled a vyzrálost, ale i tak voní velice příjemně, staromilsky, nekomplikovaně a upřímně. Hladivá rocková nostalgie.
|
