Hellbastard je kapela, která, hádám, v Čechách nebude mít moc příznivců, přestože na scéně působí už celých devětadvacet let a na svém kontě už má pěknou řádku desek. Tahle parta se dala dohromady v roce 1986 v anglickém Newcastlu a vznikla z podhoubí crust punku a hardcoru, ze kterého vzešli například známější Amebix, Antisect, Dirt a především ve své době největší propagátoři této subkultury, The Exploited. Hellbastard nikdy nedosáhli jejich slávy a po pravdě řečeno, ani na to nikdy neměli, přestože jejich desky „Heading For Eternal Darkness“ a „Natural Order“ platily za slušné kousky, které měly v jistých kruzích úspěch. Ovšem „Troops Of Tomorrow“ nebo „Death Before Dishonour“ od party Wattieho Buchana to skutečně nebyly.
Stejně jako The Exploited zamířili Hellbastard spíše do metalovějších vod a dnes se o nich dá hovořit jako o thrashmetalové partě. O partě, která je ale totálním undergroundem a podle toho také tak zní. „Feral“, jejich teprve čtvrtá studiová deska (zato různých splitek, sedmi a dvanáctipalců a kompilací je v jejich diskografii nepočítaně), působí jako by byla nahrána někdy v osmdesátých letech. Absolutně rezignuje na jakékoliv moderní postupy, jen staromilsky opakuje to, co už bylo dávno vyřčeno, objeveno a nahráno. Má jedinou výhodu a to je fakt, že se to vcelku dobře poslouchá a má to energii.
Ovšem absolutním problémem je v případě „Feral“ produkce a zvuk, když se naprosto utopil zpěv, který v některých místech zní jen jakoby v náznacích. Frontman a zakládající člen Malcolm „Scruff“ Lewty není žádný velký zpěvák, ale určitě si nezasloužil, aby jej zvukař utopil za hradbu kytar, protože například taková „Shame On Us“ mohla být výborná věc, kde Lewty zní skoro jako Joey Belladonna, ovšem s tímhle zvukem nemá šanci.
A tak je to na celé desce, když už si myslíte, že s příchodem klidnějších pasáží bude líp, zase se vyvalí mohutné riffy, které překryjí skoro všechno. „Feral“ proto zní spíš jako nějaké hodně nepovedeně nahrané demo ze sklepa než jako regulérní řadovka. Proto, i když obsahuje některé velmi zajímavé momenty, které by skutečně mohly patřit mezi příjemné thrashové okamžiky letošního roku, se deska skoro nedá doposlouchat. Napadá mě paralela s letošním návratem druhdy slovutných Nuclear Assault, kteří rovněž přišli s kvalitním materiálem, ten ale pohřbili pod nános naprosto otřesného zvuku. V recenzi na jejich desku jsem psal, že mají zvuk, za který by se styděla lecjaká kapela v roce 1985. Tady je to snad ještě o fous horší.
|
