Škwor mohl mít mezi spolky, prezentujícími se takzvaným hospodským rockem (čili takovou muzikou, která v sobotu večer zní v polovině hasičáren českého venkova, kde se chlastá pivo a pojídá ovar) výsadní postavení. Jejich hudba totiž před takovými patnácti lety chytře stavěla na moderních nu-metalových postupech, které kombinovala s výraznými refrény a lá starý Harlej, čímž je odlišovala od part typu Alkehol, Zvlášňý škola, Doga a dalších. Jenže Škwor rezignovali na vývoj a už na druhém albu (nepočítejme nultou desku „May Day“ jenž vyšla pod názvem Skwar) „Vyvolenej“ přišli s tím samým a už to tolik vtipné nebylo.
Je podzim 2015 a Škwor je tady po osmé. A po osmé nabízí prakticky to samé. Čili, jinými slovy se dá říct, že jejich fanoušci budou spokojeni (o tom, že jich není málo, svědčí umístění v první desítce českého žebříčku) a album hrdě zařadí mezi minulé desky „Drsnej kraj“ a „Sliby a lži“ a ostatní se opět chápavě pousmějí a desku skoro až štítivě odstrčí. Pravdou je, že pro Škwor a jemu podobné kapely nová deska vždy slouží spíše jako pozvánka na koncerty, protože tam je jejich největší síla. A z prodeje desek v České republice si člověk vydělá tak na dvě basy dvanáctky.
Proto každé album kapel, které neúnavně každý víkend křižují republiku, musí nutně obsahovat pár věcí, které se naživo zaručeně chytnou. A tady je vcelku jedno, jestli v tom použijí motiv, který už hráli před deseti nebo před pěti lety. Umění tady je až na druhé koleji. Jistě, že „Hledání iDentity“ pár takových kousků obsahuje. Takových, které se nenáročně poslouchají, nejsou ale nijak objevné a na louce v Plasích (každý ať si doplní místo dle libosti) na ně bude pár stovek lidí spolehlivě skákat.
Tuto funkci na albu plní zejména otvírák (jak jinak) „Kolikrát…“ a následující dvě věci „To se holt stává“ (zde je ale nutno odmyslet si opravdu, opravdu nepovedený text, protože „Čím větší zmrd, arogantní sráč, tím větší funkci a pravomoc má, ten pěkně si nás dává, no to se holt stává“ skutečně není inteligentně napsaná sociální kritika, ale rýmovačka čtvrté cenové…) a o mnoho lepší „Za pevnou zdí“, kde prim hrají klávesy po vzoru HIM, což je jedna z věcí, které Škwor umí. Síla alba dál leží ve dvou pomalých věcech „Milionu hvězd se ptáš“ a „Jizvy na duších“ (kytary v úvodu vcelku vtipně připomínají Ozzyho Osbournea z období alba „Ozzmosis“), kde Škwor dokazuje, že v baladách začíná být pevný v kramflecích. Jenže zbytek alba je jen prázdná výplň.
Ta se naživo ani moc hrát nebude, spíše to působí tak, jakoby bylo nutné zaplácnout místo, protože od poslední desky už uplynuly dva roky a Škwor asi nutně potřeboval pár věcí, kterými občerství svůj koncertní setlist.
Ale co, desce nemá smysl cokoliv vyčítat, stejně jako ostatním, se kterými Petr Hrdlička a jeho parta přišli. Je to totiž úplně zbytečné. Ona totiž ta další deska bude zase taková. Škwor má svůj okruh příznivců, který se ani o píď nerozšíří, ale ani nesmrskne. Vůdčí postava blackmetalové legendy Root Jiří „Big Boss“ Valter kdysi řekl, že by si desku Kinga Diamonda pořídil, i kdyby si tam dánský satanista jen pšoukl. Škwor může prakticky udělat to samé a zástupu věrných by to možná stačilo.
|
