Začněme na první pohled trochu oklikou, a to konstatováním, že Dangerous Toys nebyli nikdy výjimečnou kapelou, notabene takovou, co by stála na vrcholu hairmetalového žánru, který ale koncem osmdesátých pomáhali utvářet. Jejich největším úspěchem bylo zlaté ocenění za bezejmenný debut z roku 1989 a poté účast na turné „Operation Rock n´Roll“ po boku Judas Priest, Alice Coopera, Motörhead a Metal Church. Byli hodně protěžováni svou vydavatelskou firmou, která do nich vkládala naděje. „Dangerous Toys byli oblíbenci Sony, protože jejich zpěvák měl zrzavé vlasy a zpíval falzetem jako Axl Rose,“ vzpomínal na tuhle kapelu ve své autobiografické knize Lemmy z Motörhead. Jenže kapela si neužila víc než patnáct minut slávy, zrzavé vlasy ničemu nepomohly, když chybělo Roseovo charisma a v neposlední řadě dramatické změny na scéně kapelu nadobro vystrnadily z hitparád, kam se kromě debutu podívala ještě o dva roky mladší „Helacious Acres“. Dangerous Toys vydali v polovině devadesátých let dvě zoufale neúspěšné desky „Pissed“ a „The R*tist 4*merly Known As Dangerous Toys“, které se pokoušely reflektovat na nové dění, ovšem už nikoho nezajímaly.
Už dvacet let je ticho. Přestože Dangerous Toys ohlásili rozpad až v roce 2010, s novou muzikou od roku 1995 nepřišli. Místo toho si ten zrzavý zpěvák Jason McMaster postavil na přelomu milénia kapelu novou, která se má čile k světu a v zásadě navazuje na to, s čím přišli Dangerous Toys na svých prvních dvou albech. Bez hitparádových úspěchů, jistěže. A po pěti letech přichází tahle kapela z texaského Austinu s novým materiálem. Pravda, pouze ve formátu EP, ale i tak je to vcelku potěšitelná skutečnost, protože jejich tvorba, ač nijak zvlášť původní a neotřelá, má v sobě dostatek energie.
„Bulldozer“ v podstatě obsahuje jen čtyři nové věci. Další z nich „Devil On The Road“ už údajně jejich fanoušci znají z jakéhosi výběrového alba (ovšem žádné se mi v oficiální diskografii nepodařilo dohledat) a v případě dvou posledních položek se jedná o coververze od Aerosmith a Motörhead. Tady člověk s povděkem přijme fakt, že si Broken Teeth nevybírali skutečně provařené kompozice typu „Living On The Edge“, „Janie´s Got A Gun“ (od Aerosmith) nebo „Ace Of Spades“ a „Overkill“ (z repertoáru Motörhead), ale sáhli spíše k utajeným perlám „Lightning Strikes“ od bostonských rockerů a „The Hammer“ od Lemmyho party. Oba covery jsou navíc zahrány s nadhledem, s úctou k originálu, McMaster se zbytečně nežene do Tylerova ani Kilmisterova výrazu, ale zůstává svůj.
A jak zní novinky? Nejlépe na tom je divoká, motörheadovská „Raining Fire“, což je výtečný, energií natlakovaný otvírák, kde zpěvák ukazuje, proč byl tehdy hlasově přirovnáván k projevu Axla Rosea. Ovšem ani v dalších věcech kapela nepolevuje a především ve „Flamethrower“ (která „Bulldozer“ předznamenávala jako singl) má opět zuřivý rock n´rollový výraz, i když zde je na škodu podivný mix skladby, kdy McMasterův zpěv zaniká za burácejícími kytarami.
„Bulldozer“. Broken Teeth si pro nové album asi ani nemohli zvolit lepší název. Při poslechu „Raining Fire“, „Flamethrower“ nebo motörheadovské „The Hammer“ budete skutečně cítit tu sílu valícího se buldozeru. Prostě v souvislosti s tímhle albem posluchače čeká vysoce oktanový rock n´roll, hraný s přehledem starých mazáků. A že není ničím výjimečný? Na to už si člověk tak nějak dneska zvyká…
|
