Kapel jako jsou Fallen Arise si nesmírně vážím. Ústřední postavy, které stojí za podobnými projekty, musí působit skoro jako schopní manažeři. Jak jinak si vysvětlit, že někdo dokáže dát dohromady tak velký kolos. Řecká kapela na své druhé desce spolupracovala se čtyřicetičleným orchestrem, pracovala se třemi typy vokálů a představila koncepční příběh, který má být pro posluchače stejně důležitý jako samotná hudba. Ukočírovat všechny tyhle aspekty muselo bezpochyby dát spoustu práce nejen po hudební stránce a průběh celého procesu se dá srovnat s tvorbou filmového soundtracku.
Nevýhodou pro Fallen Arise je, že jsou jedni z mnoha. Co si budeme povídat, přijít s deskou podobného rozsahu už dnes není výjimečné. Nightwish se o sblížení s filmovou hudbou pokouší už nějaký ten pátek a stejné ambice má i řada dalších. Klíč k úspěchu v tomhle žánru většinou závisí na jednom člověku, který je skladatelem, textařem, aranžérem a manažerem v jedné osobě. Nightwish mají Tuomase Holopainena, Fallen Arise zase talentovaného umělce jménem Gus Dibelas, který na desce „Adeline“ nepřetržitě pracoval jeden rok. Zajímavou analogií ještě může být fakt, že oba umělci jsou klávesisté, což je na výsledném zvuku znát.
Do příběhu nás zasvětí už první část alba „Prologue in D Minor“. Hlavní hrdinkou je mladá dívka jménem Adeline, která žije na konci 19. století se svojí rodinou v srdci tajemného lesa. Její život se otáčí naruby, když je na ni uvržena zlá kletba, která ji má zabít při jejích osmnáctých narozeninách. Prologem, který bývá většinou součástí operních představení, nás provází mužský hlas a objeví se znovu i během pohřbu („Funeral“). Do stejné kategorie patří i dialogová vsuvka „Music Box“ a závěrečný „Epilogue“, které podtrhují umělecký záměr oživit hudbu do konkrétních obrazů a scén.
Zatímco výše uvedeným částím se to daří, samotným skladbám podle mě už tolik ne. Orchestr jako takový má sice silný efekt a jeho party jsou naaranžovány s citem, pro koncepční dílo takového formátu bych ho však čekal v daleko větším uplatnění a na více bombastických „výletech“. Na druhou stranu to otevírá prostor pro kapelu, která díky skvělému a vyváženému zvuku zní dostatečně ostře a úderně. Kamenem úrazu je celková stopáž desky. Je to vlastně stejné jako s filmem. Může vás zaujmout svým příběhem, zápletkou a tématikou, v průběhu vás ale značně omrzí. Přesně tak to cítím i s „Adeline“, které ze všeho nejvíce chybí výrazné momenty a to se týká i pěveckých výkonů. Spyla se jako zpěvačka odlišuje charakteristickou barvou svého hlasu, který je hlubší a příjemně se poslouchá zejména v nižších polohách, do toho pak přichází ještě mužský čistý vokál a agresivní growling.
Celé kombinaci jako by však chyběla lehkost a chemie. Třeba v „The Curse of Adeline“, coby první plnohodnotné písni, vyloženě chybí úderný refrén a silná melodie, kde by se v plné míře uplatnil ať už Spylin sametový vokál, nebo Chrisova nekompromisní síla. Trochu nedotaženě působí taky balada „Oceans of Time“, která přímo vybízí k dechberoucímu duetu, kde by se oba hlasy (čistý mužský a ženský) prolínaly, místo toho je nám však nabídne odděleně a tudíž nás ochudí o tolik vytoužený vrchol.
Znovu připomínám, že Fallen Arise obdivuji (a to jak za nápad, tak odvahu) a v tom, co dělají, jim fandím. Jen si myslím, že mají zatím až moc vysoké cíle. Někdy je holt lepší držet se při zemi a na ten vrchol dojít postupně.
|
