Ani více než třicet let poté, co v autě zpěváka Mötley Crüe Vince Neila zemřel bubeník finských upírů Hanoi Rocks, Nicholas „Razzle“ Dingley (což vedlo k rozpadu kapely), nepřestává být vliv zmíněných Finů na hudební scénu citelný. Samosebou, že svým glampunkem a stylovým cikánských vzezřením ovlivnili kdekoho na hairmetalové scéně, včetně dvou nejslovutnějších kapel té doby Mötley Crüe a Guns n´Roses, ale jejich vliv je patrný i v dnešní době. Nejnověji u dvou mladíků z kanadského Vancouveru, zpívajícího bubeníka Sandyho Hazard a kytaristy Micka Wooda, kteří si loni založili kapelu Dirtbag Republic a v teď přicházejí s bezejmennou debutovou deskou.
Z té čpí Hanoi Rocks na sto honů a není to dané jen tím, že Sandy Hazard má prakticky totožný hlas jako Michael Monroe, včetně onoho drzého grázlovského zabarvení. I z drnčících kytar a vokálních harmonií je naprosto znát duch kultovní finské party, ovšem bez toho, aby se jednalo o bohapustou kopírku. Samozřejmě, že jsou místa, jako hned úvodní dvě skladby „Can You Feel It“ a „I Have Nothing“, kdy jsou Dirtbag Republic skoro zaměnitelní s partou Michaela Monroea a Andyho McCoye, ovšem s postupující stopáží se nachází stále více rozdílů mezi kanadskými a finskými rockery.
Ostré věci jako „I Don´t Believe“ nebo „Exits & Dangers“ pošilhávají spíše po neopunku a troufám si říct, že od Hanoi Rocks by zněly více rock n´rollověji, zejména kytarový úvod v „I Don´t Believe“ evokuje jiné Finy, praštěné (myšleno v dobrém slova smyslu) hospodské punkery Klamydia. Některé skladby se pak blíží ke klasickému punku model 1977, což vyvrcholí i ve slušně odvedené coververzi „Little Boys In Blue“ (tu po konci Sex Pistols pro své debutové album z roku 1980 napsali kytarista Steve Jones a Paul Cook, ve své tehdy zbrusu nové kapele The Professionals), nepostrádající tehdejší atmosféru doznívajícího punku, který se mísil s klasickým rockem. Právě klasický rock je přítomný v závěrečné skladbě „Minister & The Angel“, kde možná pozorný posluchač zaslechne i náznaky country.
Na to, že Dirtbag Republic přicházejí s debutem, je to slušná práce. Svou cestu si jasně vytyčili a teď záleží na tom, jak v ní budou pokračovat dál. Vliv Hanoi Rocks je sympatický, ale do budoucna se pouze na něm stavět nedá. Na této desce je sice řada slušných skladeb, ale nějak se tu nenachází hit, který by Kanaďany vykopl o třídu výš. Možná, že situace se s dalším albem změní. Určitě je dobré mít tuhle kapelu v hledáčku, protože potenciál v ní dřímá.
|
