Jsou zapotřebí další superskupiny? Nestačilo, že už jich v minulosti vznikla řada a jen mizivé procento jich přežilo druhou desku? Asi ne, už jen proto, že takzvané superskupiny jsou vyhledávaným prodejním artiklem (samozřejmě už nemluvíme o prodejích v řádech milionů nosičů) a že pro zúčastněné muzikanty představují tak trochu i ventil, jak aspoň trochu vybočit ze zajetých kolejí svých mateřských kapel. Proto vznikla další superskupina, tentokrát na poli alternativního rocku nebo soudobého hard rocku, post-grunge, chcete-li.
Saint Asonia má na svědomí frontman druhdy multiplatinových alternativců Three Days Grace Adam Gontier, který se spojil s kytaristou Mikem Mushokem ze (v současné době hibernujících metalistů) Staind, basistou Coreym Lowerym z rapmetalových průkopníků Stuck Mojo a někdejším bubeníkem kanadských poprockerů Fingers Eleven Richem Beddoem. Na alternativní rockové scéně je každé jméno samo o sobě pojem. Ovšem faktem je, že alternativní rock se od vzrušujících devadesátých let do dnešních dnů hodně vyčerpal a v současné době se nenachází zrovna v dobrém rozpoložení.
A Saint Asonia jej nezachrání. Jejich debutová deska, která se už v Americe stačila probojovat na devětadvacáté místo prodejního žebříčku, totiž naprosto přesně demonstruje slepou uličku, do které se alternativní rock a metal dostaly. Tytam jsou časy, kdy pro tenhle styl hudby byli tak důležití Pearl Jam nebo The Smashing Pumpkins nebo kdy mu nu-metaloví hudebníci v čele s Korn a Slipknot píchli blahodárný životabudič. Všechno se vyčerpalo, pohybuje se to kolem průměru s prakticky nulovou potencí.
Začátek desky je sice úderný, tvrdý, ovšem nápadů se nevyskytuje tolik, aby daly dohromady alespoň jeden pořádný hit, který by si posluchač zapamatoval déle než deset minut. Hudební výkony jsou samozřejmě na úrovni, protože muzikanti samozřejmě hrát umí, ale nápady, které dali dohromady, rozhodně stěžejní nejsou. Úvodní dvojice skladeb, které Saint Asonia vybrali i jako singly, „Better Place“ a „Blow Me Wide Open“ se tváří světácky, pokouší se o stadionové refrény, ale všechno je to jaksi bezzubé, stejně jako „Fairy Tale“, jedna z nejlepších věcí na albu. Kapele sice nikdo nemůže upřít energii, která první polovinu desky udržuje v mírném nadprůměru. Ovšem s příchodem akustických věcí, jmenovitě otřesnou „Waste My Time“ (rýmovačky na úrovní čtvrté obecní) přichází i o to. Konec alba se už pohybuje výhradně v baladických sférách, kdy jakžtakž svou atmosférou zaujme možná závěrečná „Leaving Minnesota“.
Saint Asonia by možná chtěli být druhými Foo Fighters, ovšem do geniality Davea Grohla jim chybí mnoho. Pohybují se proto v šedé zóně průměru a k nesmrtelnosti jim nepomůže ani fakt, že společně s Mötley Crüe jeli jejich „The Final Tour“. I tak hůl ještě není definitivně zlomena, možná že v budoucnu tahle parta překvapí.
|
