U příležitosti vydání raritního materiálu z dílny Kurta Cobaina se opět rozproudila debatu o tom, co vlastně pro rockovou hudbu znamenal grunge a jestli je tento styl mrtvý nebo nikoliv. Jistěže pravá podstata grunge zemřela v den, kdy si Cobain prohnal kulku hlavou, nejpozději poté, co se ufetoval zpěvák Alice In Chains Layne Staley, ovšem odkaz je živý stále. I když prapor grunge stále drží ti, kteří mu pomohli na svět, rozhodně se nejedná jen o mlácení prázdné slámy a pokusy vydělat ještě pár stovek na někdejší slávě. I když síla Alice In Chains, Pearl Jam nebo Soundgarden už není taková, jako na začátku devadesátých let, stále tady jsou. A nově je tu i projekt Ten Commandos. Projekt, který má na svědomí bubeník Pearl Jam Matt Cameron, basista Soundgarden Ben Shepherd, kytarista z Queens Of The Stone Age Alain Johannes a nakonec i zpěvák Dimitri Coats, který nahradil původního vokalistu a někdejšího člena Screaming Trees Marka Lanegana.
Zde působící muzikanti nejsou tak mediálně propraní jako jejich kolegové typu Eddieho Veddera, Chrise Cornella nebo Joshe Hommea, ovšem základy výše zmíněných kapel tvoří už natolik dlouho, aby bylo jasné, co od spojení pod hlavičkou Ten Commandos čekat. Jejich bezejmenný debut je totiž grunge jako řemen. Přesně takový, jaký by v době cobainománie vystřelil na přední příčky všemožných hitparád. Je to hudba, která je hrána od srdce, pro potěšení, pro radost a vzájemnou inspiraci.
Dnes je grunge nehitovou záležitostí. Samozřejmě, ikony stylu Pearl Jam a Soundgarden se na vrcholky hitparád s každou svou novou deskou podívají, ovšem nové projekty, jako je právě Ten Commandos, jsou předurčeny spíše pro klubové účely nebo pro garážové dovádění. Tam je jim nejlíp. Proto je také deska v podstatě nehitová (druhé „Smells Like Teen Spirit“, „Jeremy“ nebo „Black Hole Sun“ se pochopitelně nekoná) a až s buldočí zarputilostí se drží bažinatých seattleských teritorií. Když je zde náznak letmého příklonu ke komerci, jako třeba ve skladbě „Sporthalle“, rychle je zadupán podladěným riffem, který vše vrátí zpět někam až k tvorbě kultovních Melvins.
„Ten Commandos“ není deska na první poslech. Z něho zůstane v uších (kromě zmíněné „Sporthalle“) pilotní singl „Staring Down The Dust“, na kterém se podílel leště Lanegan, nervní, skoro až aliceinchainsovská „Come“ s hostující funk/soulovou zpěvačkou Nikkou Costa a s až hypnoticky se opakujícím kytarovým motivem prodchnutá „War On The Peace“. Posluchače po několikerém poslechu určitě osloví ještě „Sketch 9“, kde se pro změnu mihl legendární Peter Frampton z Humble Pie a skoroakustická „Aware“, která hraje na tón melancholie, možná až někam k depresivně nervním stavům. Prostě takové klasické grunge…
A právě pro příznivce seattleské kultury je tahle deska určena. Ostatní ji mohou brát jako připomenutí stylu, který před pětadvaceti lety obrátil svět naruby. Ten Commandos mají sílu. Kdyby tohle album vyšlo před dvaceti lety, bylo by dnes citováno jako klasika typu Mad Season. Věřme, že Ten Commandos nepostihne podobně krátký jepičí život.
|
