Čekat od holandských (ehm, holandských, jeden je z Belgie, další z Německa, třetí z Finska a ta poslední do party je Norka…, ale držme se oficiálních statusů) Imperia nějaký neobvyklý vývoj by bylo značně bláhové. Tahle parta hraje celých dvanáct let od svého založení v konstantním složení, neměnný je autorský tým, přibližně stejná je i pauza mezi posledními třemi studiovými alby a stylově se Imperia stále pohybují v oblasti symfonického gotického metalu (tato informace platí i v případě odskoku k sólové kariéře zpěvačky Heleny Iren Michaelsen, která za pomoci členů Imperia vydala před deseti lety pod hlavičkou Angel svou de facto sólovku „Woman´s Diary“ a ta by do diskografie Imperia celkem snadno zapadla). Co čekat od tohoto mezinárodního spolku v případě jejich čtvrtého alba „Tears Of Silence“ je tedy víceméně jasné. Dominantní vokál nepřeslechnutelné Heleny Iren Michaelsen i s její typickou špetkou teatrálnosti a hrstí operních manýr, velice dobré instrumentální výkony, solidní melodie a naprostou stylovou klasiku, namíchanou s epičností, folkovými elementy (ty má na svědomí slušná záplava hostí) a ohromnou spoustou orchestrací.
A právě posledně jmenovaná položka je tím, v čem Imperia tentokrát krapet přestřelili. Jistě, práce Olivera Phillipse na orchestrálních aranžmá je úctyhodná, jenže pod skořepinou orchestrace se mnohdy schovává vše ostatní a v tom nabubřelém, mohutném (a tím leckdy nepříliš přehledném) soundu se utápí prakticky všechny ostatní nástroje. Asi pak nepřekvapí, když ty nejsnáz zapamatovatelné okamžiky alba přijdou ve chvíli, kdy orchestrace poleví ve své intenzitě, a veškeré dění se zprůhlední a zjednoduší. Další drobnou bolístkou desky je fakt, že Imperia tentokrát v položce melodie prakticky v žádné položce nevykročili z kolonky solidní, takže těch výrazných a zapamatovatelných okamžiků (jako je třeba romantická „Friheten Vil Sere“ s flétničkami, folkově skočná „The Vikingsong“ s jedovatě sytým Heleniným hlasem, příjemně kooperujícím s mužským parťákem, či „Spirit Chase (Keep Fighting)“ s vyhroceným zpěvem a sugestivně povzbudivým sloganem) není zrovna přehršel. A je trochu s podivem, že do této kategorie lze zařadit i obě bonusovky, barevnou „We´ll Be Fre“ i emotivní a melancholickou „Broken Hearts“.
A tak vlastně největší jistotou je nezaměnitelný vokál Heleny Iren Michaelsen. Jistě, tímto konstatováním by bylo možné zakončit hodnocení kteréhokoliv alba Imperie, jenže tentokrát ta podpora, kterou od ostatních kolegů zpěvačka vždy měla, je schovaná pod dekou přebujelé orchestrace a nešťastně vyváženého zvuku. A díky tomu je nesnadno prostupná „Tears Of Silence“ jen jednou z mnoha desek svého žánru, která milovníky Helenina hlasu určitě uspokojí, ty ostatní však jen těžko nadchne.
|
