Hudba zjevně nezná hranice. Tunisko není zemí metalu zaslíbenou, ale že i zde se může nějaká kovem čpící nahrávka urodit, dokazují Kartáginci s šalamounským názvem Carthagods. Ti se po téměř dvaceti letech své existence (původní členy kapely byste však v aktuální sestavě hledali marně) dopracovali k debutovému eponymnímu albu. Už tento fakt svým způsobem ospravedlňuje to, že Carthagods zní poměrně stařešinsky, že je kapela pevně zaklesnutá někde u historických kořenů metalu.
A jedno, jestli se jedná o kořeny heavíkové, thrashové, doomové, melodysilákovské nebo progresivní. Carthagods nasávají ze všech těchto zdrojů, celkem dovedně je mezi sebou kombinují a jsou i natolik zruční, aby tu základní metalovou abecedu, která jim zjevně v žilách koluje, byli schopni přesvědčivě zpracovat. Přesto konečný výsledek jen lehce vystrčí hlavu z obyčejného průměru. Carthagods totiž sami sebe dokáží utahat v příliš rozsáhlých kombinacích. Ty stojí na obyčejných základech, které sice do určité míry mají svoji určitou přitažlivost, ta by však byla schopná fungovat pouze v případě, že by nebyla zbytečně rozmělňovaná a vyčerpávána neproduktivním protahováním.
Třeba tak, jako v úvodní přímočarce „My Favorite Disguise“, která i díky výpomoci „Rippera“ Owense funguje jako dokonale svěží (a ničím nekomplikované) vtažení do děje, stylově dokonalý je nakřáplý vokál Mehdiho Khemy, živě riffující kytarista Artak v rychloprstém sóle naznačí, že jedním z jeho vzorů by mohl být Yngwie Malmsteen a příjemně pestré bicí skladbu ženou vpřed. S následující „A Last Sigh“ Carthagods zpomalí, vsadí (a to je matrice prakticky pro zbytek alba) na úvod v podobě nepříliš atmosférického intra a následného spíš houževnatého, než melodicky vzletného power-heavíku (trochu z toho leze ten zámořský, leckdy stereotypní styl), který nepovznese ani chropot Marka Jansena (Epica). Výjimku tvoří dvě skladby – baladická „Memories Of Never Ending Pains“, která ve finální akustické podobě s výpomocí Zuberoy Aznárez překoná i tak sympaticky chlapácky plačtivou atmosféru své elektrické verze a pak výpůjčka od již jmenovaného švédského kytarového exhibicionisty „I Am A Viking“, která je oproti originálu lehce utahanější, méně působivá, nemluvě o tom, že díky tomu, že se snaží držet co nejblíž původní verze a nabízí tak přímé srovnání vokalistů, ze kterého Mehdi Khema nevychází ani jako vítěz, ale ani jako rovnocenný sparingpartner Jeffa Scotta Sota.
Po téměř dvaceti letech Carthagods nahráli desku, na kterou umístili pouhých šest vlastních skladeb. Ty rozhodně neurazí, ale (a už vůbec ne při častějším poslechu) ani moc nenadchnou. Taková solidní klasika.
|
