Klatovská HaXna vydala své druhé EP, nazvané „Poslední večeře přeživších“. Přiznám se, že za takhle nemastným úvodem se skrývá určitá rozpačitost nad tím, jak vybruslit z faktu, že dvě třetiny téhle nahrávky mě (coby příznivce takové té typicky domácí scény) docela baví a oslovují, ale ta omáčka kolem, související s tímto albem snahu kapely lehce devalvuje. Vyrovnat se s poměrně svérázným názvem kapely i lehce infantilním coverem je celkem malina, co mi však hlava nebere, je tvrzení, že kapela hraje moderní metal. Jistě, ono si pod touhle nálepkou lze představit v podstatě cokoliv. Ale obávám se, že modernisti nad tímhle albem příliš nezajásají.
On totiž základ HaXny je v té domácí klasice někde na pomezí heavy metalu a thrashe. Určitou výjimku může představovat úvodní těžkopádné a uštěkané „Bez vás“, koketující s jaýmsi pseudorapem, topící se ve stereotypu a vyjma hrubého a výrazného rytmického základu postrádající jakýkoliv nápad (má-li toto být moderna, tak snad zaplaťpříroda, že na zbytku desky se Haxna drží klasiky). Tento pocit umocňuje i jedna z největších bolestí celé desky – říkankově strohé, svázané vokální linky ve slokách, které jsou tím nejvýraznějším prvkem pro auru jednotvárnosti. V dalších písních z ní HaXna dokáže vyklouznout díky melodickým výkrutům v refrénech, přičemž absolutorium si v tomto ohledu zaslouží především závěrečná „Závislej“ (známá společně se skladbou "Jeden svět" z loňského singlu) , ve které HaXna propojí zaťatost s příjemně melodickým refrénem, podobně vstřebatelný souboj přichází i v sekané riffovce „Konec“. V momentě, kdy se HaXně podaří do písní nacpat i něco atmosféry, jako třeba v případě přímočaré „Nechápu“, přiblíží se k silnějším (ale zdaleka ne nejsilnějším) momentům kolegů Blamage. HaXna může stavět na čistém a jasně čitelném zvuku, na zajímavých kytarách i pestrých bicích, limitující (a zase jsme u té jednotvárnosti) je nezáživný a příliš tuctový zpěv Jiřího Mayera.
Stejně tak ani básnické střevo kapely není kdovíjak vyvinuté, mnohovýznamové a přitom moc neříkající texty v podstatě zapadají do konceptu obyčejnosti.
Tuzemské kapely, které tu s menší, tu s větší invencí budou kultivovat semínko, které kdysi dávno zasel Arakain (či mezitím z něj vyrostlé odnože) byly, jsou a budou. A to je dobře, i když dosáhnout na tenhle legendární status je v současné době už nemožné. HaXna a její „Poslední večeře přeživších“ je někde v davu těchto následovníků. Ani v čele, ani na chvostu, prostě někde v davu.
|
