Byla kdysi jistá hvězdná kapela. Tvořili ji dva zpěváci, jež se poprvé setkali začátkem osmdesátých let v tělese Zikkurat, jenže pak se jejich cesty na několik sezón rozešly. Baskytarista Vilém Čok posílil Pražský výběr a po jeho zákazu Moped, Stromboli a obnovený Výběr, zatímco klávesista Ota Baláž se činil skrze Tango. Roku 1988 však vyšly dva sólové singly, po jednom od každého z nich, jež se staly předzvěstí skupiny s původně zvažovaným názvem Dřevěná růže. Vedle oněch dvou ji dále tvořil kytarista Petr Roškaňuk, podílející se na deskách Framus 5 nebo Marsyas, ale především součást kapely Žlutý pes, zatímco skvělý bubeník Franta Hönig hrál kupříkladu v doprovodném souboru Lenky Filipové Domino.
Takto sestavená čtveřice, jež nakonec přijala název Nová Růže, přinesla na naši rockovou scénu něco, co sice odpovídalo tehdejším trendům, ale zároveň se jim částečně vymykalo. Byly v tom cítit pozdní dozvuky nové vlny, ale také odér tehdy populárního amerického glam a street rocku, popová hitovost i bezmála metalové ostří. Čok tomu dodával vydatnou příměs drzosti, energie a rockového znění, Balage nevtíravou melodiku či občasné odlehčení, zatímco další dva členové to vše podpořili brilantními instrumentálními výkony. Když se k tomu připočítal špičkový zvuk a někdy překvapivá vyústění některých písní, vznikl z toho mimořádně nadupaný a výrazně nápaditý klasický rock, jaký na současné české scéně na mainstreamové úrovni už nikdo nehraje.
Co kdysi dávno naznačily skvělé singlovky „Ten stroj seš ty“, „Válka s láskou“, „Anděl fantazie“ či „Zlý svědomí“, to vzápětí potvrdilo prostým názvem kapely zaštítěné debutové album z roku 1990. Vynikají zde energické písně „Kazisvět“, „Hrdinové z pláten“, „Milióntý případ“ či „Útěky do snů“, ale i „Giordano Bruno“ či pomalá „Kariéra“. Druhé album, kde jméno skupiny doplnila rok vydání značící číslovka '91, bylo muzikantsky vyzrálejší, ale i zvukově lehce tvrdší, syrovější a kytarovější, a takto postavené na zdařilých skladbách jako „Tajnej plán“, „Rapl'n'roll“, „Příliš mnoho generálů“, „Kebule“ či „Nechcípnout v bačkorách“. Žel bylo albem posledním.
Přestože před čtvrtstoletím kapela patřila k tuzemsky nejpopulárnějším, po čtyřech letech existence, třech singlech a dvou albech se nad ní uzavřela voda poté, co její členové v roce 1992 upřednostnili jiné projekty. Čok sestavil nejprve Delirium, později Bypass a samozřejmě průběžně doplňoval Pražský výběr. Hönig hrál pár let s ním, působil v muzikálech, ale především se prosadil jako prodejce bicích nástrojů firmy Sonor. Roškaňuk znovu posílil kapelu Žlutý pes, později sestavil vlastní R-Force a hrál i třeba s Alešem Brichtou. Balage se stal členem dalšího hvězdného tělesa BSP, později vydal sólové album, produkoval nahrávky i koncerty, skládal hudbu pro film, televizi, divadlo či reklamu a dirigoval muzikálové orchestry v čele s Jesus Christ Superstar. Dlouhé roky se zdálo, že existence jejich společné kapely zůstane jen vzpomínkou.
Prosinec 2014 přinesl tak trochu překvapivý koncertní návrat, u jehož příležitosti rovněž vyšlo tohle reediční dvojalbum, jež obsahuje veškerý starý albový i singlový materiál i něco málo nevydaných kousků. Graficky zcela jiné provedení obsahuje booklet s novým logem a všemi texty, ale prvořadě zaujme takzvaným lentikulárním obalem, který v nepříliš dávné minulosti použila například Anna K a jenž překlápěním v ruce střídá starou i novou fotku kapely. Porovnat si lze nejen to, kterak pánové za ty roky (ne)zestárli, ale také třeba nárůst Vilémova tetování.
Vše postupuje přibližně chronologicky, takže první disk rozjíždějí ty singlovky, jež nevyšly na albu, zatímco ostatní jsou podobně jako před čtvrtstoletím zakomponovány v rámci prvního alba, včetně těch, které sice nevyšly na jeho vinylové verzi, jenže nechyběly na dobovém kompaktu. Reedice se ale dopouští i trestuhodného přešlapu, kdy v přechodu mezi songy „Milióntý případ“ a „Chvíle“ je zcela nepochopitelně vystřiženo kratičké bubenické sólo. Takto hloupý a necitlivý zásah do původní nahrávky lze v duchu názvu jiné písně považovat za velké faux pas.
Druhý disk nabízí nejen celé druhé album, ale na jeho závěr jsou doplněny i dříve nevydané songy. Jenže zatímco píseň „Adolescentní“ později vyšla v odlišné verzi alespoň na první Čokově delirijní desce, „Faraon“ a „Démonická show“ vycházejí poprvé až zde. Není divu, protože všechny tři jsou spíše jen do počtu a známějším songům se přibližují jen zpovzdálí. Nic to však nemění na důstojné připomínce kapely, jež psala krátkou, ale velmi intenzivní historii.
|
