První polovina devadesátých let se v tvorbě i životě Garyho Moorea může počítat za velmi vydařené období. Hudebně si užívá celosvětového věhlasu, ať už z řad rockových fanoušků, tak fajnšmekrů, kteří hodnotí jeho bluesová alba. Navíc znovu natáčí svůj někdejší hit „Parisienne Walkways“, kterému dává modernější, ovšem na druhou stranu i mainstreamovější kabátek a umisťuje jej v roce 1994 na velmi úspěšnou kompilaci „Ballads And Blues“, která představuje výběr toho nejlepšího, co Moore natočil v letech 1982 až 1994. Podle názvu už je jasné, že metalové skladby zde své místo mít nebudou a osmdesátá léta jsou zastoupena skladbami typu „Falling In Love With You“, „Johnny Boy“ nebo „Empty Rooms“.
Zhruba v té době se Moore potkává s jedním ze svých největších vzorů a podle řady hudebních publicistů nejlepším bílým bluesmanem všech dob, bývalým kytaristou Johna Mayalla a Fleetwood Mac, Peterem Greenem. Toho od počátku sedmdesátých let, kdy musel opustit Fleetwood Mac, sužovaly psychické problémy, které mu doslova znemožnily další kariéru a zahnaly jej do finanční tísně. Pro Moorea tehdejší setkání znamenalo tolik, že se rozhodl Greena přizvat k sobě na pódium a nakonec natočit i desku s jeho skladbami, která by alespoň trochu Greenovi pomohla s jeho neutěšenou finanční situací.
Moore využil služeb muzikantů, se kterými už v minulosti natáčel, a mluvilo se dokonce o tom, že by si na desce měl zahrát sám Green. To se nakonec nestalo, i když samozřejmě jeho duch celou nahrávkou prostupuje, jelikož z jedenácti kompozic je tento muzikant podepsán pod celou desítkou. Jedenáctou skladbou je pak bluesová klasika „Need Your Love So Bad“ z roku 1955, kterou napsal Mertis John Jr. a kterou už v roce 1984 umístil David Coverdale na album Whitesnake „Slide It In“ jako japonský bonus. Moore se (oproti Coverdaleovi, který v ní ukázal jeden z vrcholů své pěvecké kariéry) více drží originálního cítění, ovšem původně dvouapůlminutovou kompozici skvělými sóly natáhl na více než sedm minut.
Jinak samozřejmě kralují Greenovy kompozice. Jsou tu ty nejzásadnější., které patří mezi milníky světového blues, nebo blues rocku, chcete-li. Proto nesmí chybět základní věci od Fleetwood Mac jako „If You Be My Baby“ (z jejich druhého alba „Mr. Wonderful“ z osmašedesátého) a „Long Grey Mare“ ze slavného debutu. Je tu také připomínka Greenovy tvorby u slovutného Johna Mayalla v podobě úderné „The Same Way“ či rozervaná „Showbiz Blues“. Ovšem vrchol celé kolekce nastává ve vrstvené „Driftin´“, kdy Moore dokáze udržet posluchačovu pozornost osm a půl minuty bez jakéhokoliv zaškobrtnutí.
Všechny skladby jsou hrány s jasnou úctou k originálu. Je na nich slyšet obrovský respekt, který Moore ke Greenovi choval a ten si jej naopak vážil za jeho instrumentální zručnost. „Blues For Greeny“ byl pokus, který se vydařil. Spojila se na něm naprostá bluesová klasika (jak jinak by se mělo mluvit o Greenově tvorbě, ať už u Mayalla nebo Fleetwood Mac) s modernějším přístupem a nadhledem. Ne, tady nelze hledat žádné „Still Got The Blues (For You)“ nebo „Parisienne Walkways“.
Na „Blues For Greeny“ je naprosto klasické, na kost ohlodané dřevní blues, předkládané s naprostou grácií, kde se snoubí Mooreova virtuozita a Greenova kompoziční genialita.
Na tomto albu si Gary Moore sáhnul na samotné kořeny blues, kterým se ale brzy začal opět vzdalovat. „V poslední době mám v sobě takové nálady, které mě nutí hrát jinak než na „Wild Frontier“, ale i než na „Still Got The Blues. Začal jsem snášet věci, které mi dříve připadaly protivné. Líbí se mi i soul nebo pop,“ svěřil se v roce 1996 novinářům Moore. Fanoušci začali větřit něco nekalého…
|
