A teď jsme zde s naším debutovým albem, na které jsme velmi hrdí…, tuhle větu po sedmi letech existence umístila na svých stránkách stockholmská čtveřice Inner Sense, když na podzim loňského roku vydala album „Life Sentence“. Album, které vody symfonického metalu kdovíjak bouřlivě nezčeří, ale které by fanoušky tohoto stylu mělo potěšit. Splňuje totiž prakticky téměř vše, co daný žánr vyžaduje, nepobuřuje nějakým náznakem agrese či přílišným vybočováním ze stylových kolejí a pro finální hodnocení je tak podstatné prakticky jen to, jestli vám takové dodržování pravidel stačí ke spokojenosti.
Soudě podle její lehké dominance, je hlavní postavou kapely blonďatá zpěvačka a klávesanda Jenny Larsson. Není se co divit, vždyť stála společně s kytaristou Markusem Sarronlahtim (tím máme definovanou druhou hlavnější postavu Inner Sense, rytmika v podobě bratrů Gustafssonových, která dorazila až o rok později, plní spíš jen úlohu stabilní jistoty na zadních pozicích) u zrodu kapely. A když už bychom chtěli hledat element, který má tendence alespoň občas stylové mantinely otestovat, bude jím právě sympatická zpěvačka. To, že občas příjemně přibrousí své hlasivky, to je rozhodně ku prospěchu věci. To, že sem tam má potřebu sáhnout k podivným vokálním linkám, které (a nehledal bych v tom nějakou nekoordinovanost zpěvu, spíš úmysl) nekorespondují s ostatním děním a dokonce narušují atmosféru alba, to už může být problém. Stejně jako fakt, že z jedenáctky skladeb sice žádná neurazí, ale stejně tak žádná nemá ani potenciál zůstat na kdovíjak dlouho uchovaná v paměti. Chytlavý motiv v úvodní „St. Elmo ´s Fire“ ztrácí šťávu v pomalejších pasážích, dramatičnost úvodu v „This Body Of Mine“ postupně vyprchá a změny tempa skladbě příliš neprospívají, v „Thy Will Be Done“ či ve „Fountain Of Youth“ přes veškerou živost ne a ne se dostavit nějaká pointa či gradace. Jenny má tendence dominovat i s černobílými klapkami a tak chvíle, kdy se její hlas potkává s atmosférickým piánem, patří k nejsilnějším momentům alba. A kdyby Inner Sense pustili do svého základu víc takových oživení, jako je finální koketování s akustickou kytarou a latinou v uvolněném závěru melancholické a příjemně houpavé „Final Nail In The Coffin“, bylo by hned líp.
Nenáročná a celkem neškodně příjemná deska, která za sebou nenechá žádný výraznější chuťový ocas, nepřinese žádný vrchol, ani žádný zásadní propad. Taková solidní jistota.
|
