Není to ani rok od posledního alba „Hand. Cannot. Erase.“ a Steven Wilson je tu opět. Tentokrát s nahrávkou, která nese jméno „4 ½“ a vlastně vše prozrazuje. Novinka je jakousi zastávkou mezi minulou a budoucí deskou a jedná se o EP. Přitom stopáž má takřka čtyřicet minut, což je slušná porce muziky na „malou desku“. „4 ½“ obsahuje šest písní z různých období, které se nedostaly na „velká alba“, ale přesto jsou natolik dobré, že se je Wilson rozhodl vydat.
EP otevírá devítiminutová „My Book of Regrets“, která zosobňuje Wilsonovu tvorbu z posledních několika let. Chvíli je přímočaře rocková, jindy lehce zadumaná a ozvěny Stevenovy původní kapely Porcupine Tree jsou zcela zřetelné. Ke konci se dostane i na metalové ostří a divočejší bicí. Je to však skladba, která nepřekvapí, přesto uspokojí a ani po několikátém poslechu neomrzí.
Už od prvních tónů intimní „Year of the Plague“ je jasné, ze kterého období je. Vznikla během nahrávání „The Raven That Refused to Sign“ a prozrazuje jí ozvučení spadající do této doby. Především pak samplované housle, které upomínají na „krkavce“. Skladba je to klidná, minimalistická a uklidňující.
Pěkně vousatá (napsána byla v roce 2003) je „Happiness III“, kterou Wilson nahrál během příprav na minulou řadovku. Jedná se o přímočarou rockovou vypalovačku, kterou od obyčejnosti odlišují perfektní bicí Marca Minnemanna (každá skladba na tomto EP má jiné nástrojové obsazení) a kvalitní refrén. Píseň má tah na bránu a dokáže zpříjemnit špatný den, ne nadarmo má tak pozitivní název.
Zhruba před dvěma lety byla nahrána „Sunday Rain Sets In“. Velmi klidná hudba s jazzovým feelingem a příjemnou sólovou kytarou. Zaujme decentní využití flétny Theo Travise a použití mellotronu. Ke konci skladba malinko zdivočí, jako by se omylem muzikantům splašily kytary, ale jedná se jen o takové malinké probuzení po klidném spánku. Na jazzovou notu zpočátku hraje i „Vermillioncore“, jenže zde si Steven chtěl pořádně zahrát na kytaru a také se do ní s elánem opře. Lahůdková je i baskytara a celá rytmická sekce. Až se spustí metalová část písně, budete chtít pořádně mlátit hlavou do rytmu. Nejstarším kouskem na EP je závěrečná „Don’t Hate Me“, kterou Wilson napsal v roce 1998 pro desku „Stupid Dream“. Ano, to je ta od Porcupine Tree. Musím říci, že se jedná o vrchol celé nahrávky a hodně tomu pomohla přítomnost zpěvačky Ninet Tayeb (zazpívala si na „Hand. Cannot. Erase“). Devítiminutovou kompozici, která představuje progresivní rock v jeho nejčistší podobě, obohatilo například saxofonové sólo, flétna, hammondky, mellotron a další nástroje. Nudit se nebudete ani chvilinku.
Zmínil jsem spoustu nástrojů. I to dokazuje bohatost Wilsonovy hudby, která vyloženě křičí o poslouchání na kvalitním audio systému. Zvuk je naprosto dokonalý a dynamický. Což není u Wilsona žádné překvapení, nicméně je potřeba to zdůraznit, protože na takhle zvukově nádhernou nahrávku jen tak nenarazíte.
Steven Wilson je dnes králem progresivního rocku. Proč tedy nedám maximální hodnocení? EP mě totiž tolik emocionálně a posluchačsky neobjalo jako například minulá deska. A je to logické. Jsou tu méně nápadné či minimalistické skladby, jedna metalová řacha a dvě dlouhé kompozice. Ovšem jen ta závěrečná se může zařadit k Wilsonovým nejlepším věcem a opravdu strhnout. „4 ½“ je pro mne spíš bonusem k poslední řadovce. To nic nemění na skutečnosti, že nahrávka je plná krásné muziky a fanoušek žánru by ji neměl minout.
|
