Fortelní metaloví dělníci Ghost Machinery se v závěru loňského roku dokopali k vydání svého třetího alba „Evil Undetown“. Touto deskou kluci potvrdili tři skutečnosti. Za a) že je vůbec netlačí čas, i když je pauza mezi druhým a třetím albem o víc než půl roku kratší, než tomu bylo u debutu a jeho následovníka, stále se bavíme o pětiletém rozestupu. Však se není čemu divit, vždyť hlavní tahouni kapely, workoholici bubeník a klávesák Jussi Ontero a zpívající kytarista Pete Ahonen jsou dostatečně vytíženi v domovských Burning Point a Stargazery, u první jmenované kapely provedli v předloňském roce revoluci (v rámci které do kapely naskočil i současný basák Ghost Machinery Sami Nyman), kterou vloni potvrdili novinkovou polovýběrovkou, a u té druhé přišli vloni s řadovým albem. Za b) že je netlačí žádné moderní trendy, což je dobrá zpráva zejména pro milovníky klasického melodického heavíku, pokříženého s power metalem, kterým vyhovuje fakt, že se jede v dávno vyjetých kolejích bez jakékoliv snahy o inovativnost. Za c) že existence téhle kapely má své opodstatnění, protože není pouhým odvarem z výše uvedených působišť členů Ghost Machinery.
Budete-li hledat paralely na předchozí tvorbu, spíš než k albu „Out For Blood“ z přelomu dekády tohoto století bude lepší vrátit se do jeho první pětiletky k debutu, a to s ohledem na skutečnost, že k mikrofonu se vrátil Pete Ahonen. A nutno s radostí konstatovat, že se mu oproti albu „Haunting Remains“ do jeho tehdy sice velice příjemného, ale nevzrušivého projevu, podařilo přimíchat pár emotivních odstínů, které „Evil Undertow“ šikovně zdramatizují. Což je vlastně jediná podstatnější změna, Ghost Machinery si jinak stále jedou ten svůj na symbióze výrazných kláves a šikovných kytarových sól (těch obzvlášť) a riffů postavený šlapající lehkonohý heavík, s podporou živě a sytě znějící houpající rytmiky, nekomplikovaně zapamatovatelných melodií a s odérem osmdesátek snadno padající do ucha.
Ten lehký progres, který Ghost Machinery posunuje z pozice kultivátorů standardních postupů blíž k postu hitotvůrců, hledejte zejména v podmanivě výhružné atmosféře se špetkou heroična v hymnické „Kingdom Of Decay“. Výjimečnost (v rámci alba) téhle skladby podtrhuje právě ta potemnělá nálada, v kombinaci s testosteronovým napětím a špetkou mazácké ležérnosti, dále pak i v následující spěchající riffovce „Go To Hell (It´s Were You Belong)“, ve které Pete Ahonen (v porovnání s debutem) ukazuje, jak šikovně se za podpory skandovatelných sborů naučil zacházet se svými hlasivkami i jak vzrušující je jeho rychloprsté sólování. Zbytek alba je strašně snadno vstřebatelná klasika, včetně Rockyovského coveru od Roberta Teppera „No Easy Way Out“, ve ktrém Ghost Machinery nenásilně koketují téměř s dospěláckým A.O.R.
Deska pro masy, aniž byste u ní trpěli nějakou známkou podbízivosti. Součet těch tří v úvodu zmíněných skutečností znamená, že Ghost Machinety dělají muziku pro radost. Svoji i vaši.
|
