Ve Velké Británii byl Ginger, předák a hlavní postava kultovních rockerů The Wildhearts, vždycky tak trochu celebritou. Už v době, kdy se rozjížděli The Quireboys a Ginger byl jejich součástí, nechtěl stát v pozadí za frontmanem Spikem a brzy se od nich trhl. S kytaristou CJem si briskně založil The Wildhearts, aby se v polovině devadesátých let stali hvězdami. Nebyli zatíženi a spojováni s osmdesátými léty, hráli svěží rock n´roll, kterému nechyběl odlesk Seattlu a tehdy všudypřítomné alternativy, stejně jako punková drzost. Deska „P.H.U.Q.“ je dovedla až na šesté místo britské hitparády a najednou jich bylo všude plno.
Jenže nepovedený experiment s elektronikou „Endless, Nameless“ je obrátil do protisměru a s jejich kariérou to šlo z kopce. Minulá dekáda je sice přivedla znovu k životu, ale to už měl Ginger rozjetou sólovou kariéru a stal se rovněž kytaristou doprovodného bandu Michaela Monroea, který právě rozpustil domovské Hanoi Rocks. S Monroem Ginger nahrál jeho comebackové album „Sensory Overdrive“, ale pak ikonického frontmana opustil. Opět mu chyběla ta role frontmana a hlavního showmana na jevišti. Znovu obnovil The Wildhearts, kteří ale neoplývají bůhvíjakou činností a znovu se vrhl na sólovou dráhu. Na ní vydává desku „Year Of The Fanclub“. Svou v pořadí už šestou.
Hudebně má samozřejmě „Year Of The Fanclub“ nejblíže k The Wildhearts, ovšem přece jen není přesně taková, jakou by tahle kapela vyprodukovala. Ginger byl samozřejmě nejplodnější autor ve své formaci, ovšem sólová dráha mu dává více volnosti, více prostoru pro manévrování a experimenty. Nejsou takového ražení jako na „Endless, Nameless“, Ginger se spíše obrací k samé podstatě rock n´rollu. Proto na této desce posluchač zaslechne blues, country i starý rock n´roll jako od Keitha Richardse. Dalo by se mluvit o písničkářství, ovšem ne takovém, jaké produkují Chris Cornell, Mike Tramp nebo Bryan Adams. Ginger má hodně blízko ke špinavému pojetí, k tomu rozervanému stylu Izzyho Stradlina, Andyho McCoye nebo svého někdejšího spoluhráče z kapely Michaela Monroea Stevea Conteho.
Těžiště alba spočívá zejména v ostrých rock n´rollových vypalovačkách, kde prim hraje Gingerova kytara a ostrý groove rytmus. To přesně je obsažené v titulní „Down The Dip“ a zejména dvou nejrychlejších a nejtvrdších vypalovačkách „Only Henry Rollins Can Save Us Now“ (Rollins Band ale připomene jen hodně vzdáleně) a „Ostracide“. Tvrdé kytary se rovněž ozvou v zajímavě pojaté "Honour", se kterou Gingerovi pomohla kontroverzní Courtney Love. V jiných věcech Ginger spíše sahá k jemnějšímu výrazu a proto ve staromilské „El Mundo (Slow Fatique)“ zaslechneme dechovou sekci, která zde hraje výraznou roli, v „The Last Day Of Summer“ přijdou ke slovu nepokrytě citované country vlivy. Country také hraje prim v závěrečné „Don´t Lose Your Tail, Girl“, kde je navíc řádně promícháno s blues, než se vše zvrhne skoro až do noisové bouře.
Ginger opět ukázal, že jeho srdce bije pro klasický rock n´roll. Co by člověk také od někoho, kdo spolupracoval s Michaelem Monroem nebo s kapelami jako Backyard Babies, The Hellacopters, The Quireboys či Brides Of Destruction, mohl čekat jiného. Ne, už nebude středem pozornosti jako v nejlepších dobách The Wildhearts, ale aplausu se v domovské Británii opět dočká. A když byste na jeho jméno narazili při některém z tuzemských koncertů, může to být tip na skutečně hodnotný večer.
|
