Listen up everybody, because the bitch is back!!!
A hlavně, je v ještě divočejší a pružnější hlasové formě, než tomu bylo na debutu. Ale změn bylo podstatně víc. Ještě než vypuklo turné k prvotině, Kim opět zabalila kufry, změnila destinaci a zamířila do země tisíců jezer k Aleximu Laihovi. A s tímhle krokem se definitivně z řad Sinergy vytratilo jakékoliv přeshraniční spojení se Švédskem, už třeba jen proto, že tříkorunková parta zjevně měla dost práce u svých domovských spolků. A protože Sinergy neměli na co čekat, zalovili Alexi a Kim ve finských vodách a uvolněné posty v kapele obsadili Laihovými krajany. Nově vzniklá sestava se opět mohla honosit pojmem (byť psaným v té době ne úplně největšími písmeny) all-star. Kytarovým protějškem Alexiho se stal Roope Latvala (Stone, Children Of Bodom, Waltari), jehož práce ve Stone prý měla být právě pro Alexiho velmi inspirující, čtyři struny krotil Marco Hietala (Tarot, Nightwish) a živočišné bicí proháněl dnes již nebožtík Tommi Lillman (Lordi, To Die For, Vanguard). A ačkoliv Sinergy pokračují v té neurvale melodické linii z debutového alba, je pochopitelné, že v důsledku zapojení se kompletní kapely (a tedy i nových tváří) do autorského procesu, k drobné změně výrazu muselo dojít.
V první řadě, jak již naznačeno, Kim hodně zapracovala na svém projevu, který je divočejší, pestřejší a (byť nelze říct, že by na předchozí desce z její strany došlo k nějakému zaváhání) i přesvědčivější. Co se hudby týká, lze konstatovat, že tam, kde v minulém kole skončili, tam Sinergy v tomto kole začínají, přidržují se těch samých esencí a jen v drobných nuancích svou hudbu posunují. V celkovém součtu sázejí ještě víc na přímočarost, na čemž se jednak podepsal fakt, že Sinergy zcela rezignovali na atmosférické instrumentálky, jednak skutečnost, že u většiny skladeb melodie nejsou tím úplně nejpodstatnějším, základem je strhující energie a animálně divoká kytara.
Charakteristiku této desky bych si dovolil demonstrovat na třech skladbách (netvrdím, že zrovna tohle jsou vrcholy alba, to opět drží po celou dobu velice vysoko nasazenou laťku). Úvodní zabijácká „The Bitch Is Back“, natlakovaná, explozivní a divoká kvaltovka, která smete vše, co by se jí mohlo postavit do cesty, s adrenalinově impulzivní Kim a nezadržitelně rychloprstou kytarou představuje tu základní chuťovou příchuť. Následující „Midnight Madness“ trochu podkopává předchozí tvrzení o ústupu melodií, nemluvě o tom, že živočišný riff, tak výrazně načichlý uvolněností a optimismem dýní Sinergy na kontě také ještě nemají a Kim chameleonsky kopíruje tuhle projasněnou živost. Nejen v dravosti je síla Sinergy, ve zhruble romantické baladě „Laid To Rest“ je Kim nezvykle smyslná a umírněná, netradičně neútočné je i kytarové sólo, které se vyhrotí až v samotném závěru a Sinergy dokazují, že i z emocí a atmosféry dokáží vymačkat maximum.
V těchto intencích se odehrává celé (opět nepříliš dlouhé) album, které si to nejlepší schová až na konec – krásně proměnlivá „Wake Up In Hell“ s depresivním textem je velice příjemným potemnělým vyvrcholením, které pak odlehčí ještě rozverná (v porovnání s vlastní tvorbou kapely) výpůjčka od Blondie „Hanging On The Telephone“.
Debut a druhou nahrávku Sinergy od sebe dělí jen rok a pět dní. Při takhle hektickém úsilí dokázali Sinergy svojí sílu ještě znásobit. Byť se na skládání písní podílela kompletní pětice, tentokrát je příchuť Alexiho dětí od Bodamu o něco silnější. Ale (možná kupodivu, možná právě proto) vůbec ničemu to nevadí, obliba kapely narůstá. A tak takhle vydařená deska znamenala pro Sinergy i pozvánku na společné turné s Nightwish.
|
