Když se řekne jméno Pete Newdeck, předpokládám, že příznivcům hard rocku v uších jako první zazvoní kapela Eden´s Curse, ve které Pete dlouhá léta tloukl do bicí soupravy. Když před třemi lety Eden´s Curse se svým čtvrtým „Symphony Of Sin“ poněkud vyklízeli dobité pozice, Pete Newdeck již v té době stál v první linii u spolku Tainted Nation, u kterého zvěčnil svůj hlas na jejich prvotině „Fear“. Personální revoluce u Eden´s Curse pak Petea vystrnadila z bubenické sesle, ale ten si zábavu zjevně našel. A že to pana Newdecka u mikrofonu baví aktuálně možná víc, než s paličkami, lze soudit z toho, že Tainted Nation vydali své druhé album „On The Outside“, na kterém Newdeck pokračuje ve své pěvecké kariéře.
To, že to Petea u mikrofonu baví, se vůbec nedivím. Máte-li v zádech skvadru, jejíž členové mají ve svém životopise visačku Helloween, At Vance či Firewind (bicmen Mark Cross), Lionsheart (kytarista Ian Nash), King Diamond, The Poodles či Lions Share (basák Pontus Egberg), je jasné, že za vámi stojí jistota, o kterou se můžete opřít (samozřejmě, že druhý kytarista Joel Peters, hvězdným životem prozatím nepříliš poznamenaný, do tohoto hodnocení spolehlivě zapadá). Stejně tak jsou pro Newdeckovy hlasivky pilířem silně melodické a zapamatovatelné refrény. A největším tahákem na jeho hrdle je zabarvení, sem tam chytající typický odstín projevu Ozzyho Osbournea.
A tím je v podstatě dán i jeden ze směrů, které v hudbě Tainted Nation lze objevit. Nejen ryzí klasikou jsou však Tainted Nation živi, sem tam se snaží o hodně moderně znějící hard rock, který by je mohlo pasovat jako ideálního předskokana třeba pro Sixx: A.M. Chytře zvolený úvod v podobě živé riffovky „Live And Die“ (s jedním ze tří autorských příspěvků kladiváře Puntuse Nordgrena) s poťouchlým zpěvem (jedna z nejsilnějších „Ozzyovských“ inspirací), silnými refrény a živočišným kytarovým sólem představí základ, na kterém Tainted Nations staví a dokonale navnadí na následující dění, které se bez jakéhokoliv poklesu zvedne k dalšímu vrcholu v titulní těžkopádnější „On The Outside“ s příjemně malující kytarou a houpavě rozmávaným refrénem. První polovina alba je konzistentnější a vrcholí v excelentní testosteronové předělávce „The Stroke“ od Billyho Squiera (a může úspěšně soupeřit i s letitým podobným počinem Bonfire), druhá polovina je rozmanitější a to i kvalitativně, silný závěr nastartuje dramatický duet „Pulling Me Under“ s Issou Overseen, ve kterém je hodně cítit závan moderny, nenápadně jej posílí příjemná „Welcome To War“ a vyvrchoí v emotivně posmutnělé „Back To Earth“, u které pochopitelně nemůže chybět „Ozzy“.
Dobrá rockovka, příjemně kombinující hard rockové kořeny s moderními rockovými trendy. „On The Outside“ určitě nebude přepisovat rockové dějiny, ale to zjevně ani není smyslem této desky. Ono úplně stačí, že je z ní cítit, že to zúčastněné baví až do morku kostí.
|
