Ten kdo chce moc, občas nemá nic. Italští After Apocalypse, kteří na konci loňského roku vydáním debutového alba „After Apocalypse“ završili druhý rok své existence, toto rčení sice nenaplňují do slova a do písmene, neboť přece jen deska je hmatatelným výsledek jejich snahy, ale zjevná snaha dostat do svojí hudby maximum ingrediencí nebyla úplně nejšťastnějším nápadem. Je sice pravdou, že po případné apokalypse by nejspíš nastal pekelný chaos, ale nejsem si jist, zda tento pocit měl být tím cílem, kterého se After Apocalypse chtěli dobrat.
Problémů, o které After Apocalypse systematicky zakopávají, je hned několik. V první řadě na sebe dost nesourodě naráží dva vokály, záhrobní Vargharův chropot (ten se pere nejen s hláskem kolegyně, ale i s celkovou nekonzistentností se symfonickým metalem, který by měl být nejspíš tím stylem, do kterého by se After Apocalypse chtěli zařadit) a (často silně afektované) operní výškaření zpěvandule Eleny. V druhé řadě je to totální nedostatek atmosféry. Kterou když už se Italům podaří na chvíli probudit (a takových momentů není příliš mnoho), vzápětí jim utíká jak z prasklého balónu. I snaha o pestrost, reprezentovaná změnami tempa či náladovými zvraty je spíš kontraproduktivní, protože najít v téhle nahrávce nějaký záchytný bod, zapamatovatelnou melodii či zajímavě vygradované sólo je docela ořech a „After Apocalypse“ díky tomu působí, jak již naznačeno, dost chaoticky, případně, pokud se začnou After Apocalpse topit ve stereotypní nenápaditosti, docela nudně. A aby toho nebylo málo, ani zvuk nahrávky není kdovíjak čistý a přehledný.
Největším lákadlem desky je využití pro metal hodně neobvyklého klarinetu. Ten sice do toho stylového pelmelu (kromě deathových a symfonických elementů sem tam blackově zabzučí kytary) přináší i folkový odér, ale ty momenty, kdy se klarinet stává dominantním, jsou sice metalově sympaticky neohrabané, ale alespoň zapamatovatelné. A tak asi ani nepřekvapí, že tím důvodem, kvůli kterému se vyplatí po „After Apocalypse“ sáhnout, je instrumentálka „Crying Moon“, postavená na přirozených a nepřeplácaných emocích.
After Apocalypse zjevně mají ambice rozčeřit hladinu symfonického metalu nějakým novým chuťovým šlahounkem. Snaha se sice cení, ale i tak obávám se, že tohle bude díky neuspořádanosti, nepřehlednosti, nenápaditosti a přeplácanosti slepá vývojová větev.
|
